Motto: Obvykle se často jen okrajově a tudíž také nedostatečně, věnujeme našemu nejbližšímu okolí - nejbližším krajům, lidem a dokonce i sobě samým...

Úvodní poznámka: Převážná většina reportáží či cestopisů se věnuje cizím a vzdáleným krajům. Rozhodl jsem se proto, že napíši a nafotím reportáž o mých, nejen vzdálenostně blízkých, Jeseníkách. Počínaje 1. červnem jsem po jedenáct dní, formou jakéhosi deníku, zaznamenával probouzející se jaro v těchto obdivuhodných horách. Kromě fotografií, pořízených výhradně v daném dni (!), bez ohledu na to, jak se s ohledem na dost špatné počasí fotograficky "urodilo" :-) nebo ne, se v deníku rovněž objevují i mé vzpomínky či úvahy tak, jak ke mně během mého toulání postupně přicházely... Celou reportáž chci rovněž věnovat CHKO Jeseníky, která letos slaví čtyřicet let své existence.


Den první

Letošní jaro uběhlo v nížinách velmi rychle. Ti však, kdo bydlí v blízkosti hor, mají jedinečnou příležitost si své jaro ještě o pár okamžiků "prodloužit", tak jako to za několik okamžiků udělám i já. Již mnoho nádherných chvil jsem zažil v jesenické přírodě, ale převážná většina mých předchozích návštěv vlastně spadala do podzimních měsíců září a října, uvědomuji si během balení svého fotonádobíčka a věcí nezbytných pro pobyt v horách. Jaké jsou podzimní Jeseníky, to už tedy zhruba vím, ale jaké jsou Jeseníky teď, na jaře? Podvědomě zrychluji ukládání svých věcí do batohů, abych byl co nejdříve na cestě. Naštěstí mám už z předchozích výprav zpracován seznam, který mi balení velmi usnadňuje. Z fotografického hlediska je však má jarní výprava do Jeseníků zajímavá tím, že kromě mého oblíbeného teleobjektivu, jsem přibalil také objektiv "krajinářský" - spíše bych řekl reportážní, který používám během focení hasičů - a také makroobjektiv na květiny a hmyz.

Tak, vše je konečně připraveno, ale má to jednu chybu, zjišťuji. Za okny se totiž opravdu škaredě mračí a proto svůj odjezd, ač velmi nerad, odsouvám na odpoledne. Změna počasí však stejně bohužel nepřichází ano po několika hodinách a tak mé první kilometry odměřuje rovněž pravidelný rytmus stěračů mé stodvacítky. Těsně za vesnicí Světlá Hora už mám celý centrální hřeben Jeseníků před sebou. Nebo spíše měl bych mít...
Dnes je totiž zcela utopený v hustých mlhách, takže krajinářský objektiv zatím zůstává v mém batohu. Silnici lemují čerstvě posečené louky a já nemůžu nemyslet na všechny ty živočichy, kteří nestihli zavčas uniknout ostrým nožům burácejícího stroje. Což o to, chřástal to je opravdu skvělý sprinter a snůšku snad ještě ani nezaložil, ale co taková srnčata, která před nedávnem tady v podhůří přišla na svět?

Před Starou Vodou, což je malá vesnička ležící v těsném sousedství Jeseníků, vesnička, kde máme s rodiči chatu, mě mile překvapují podmáčené louky lemující stejnojmenný potok. Jsou překrásně vybarveny květy hvozdíků, až téměř do růžova. Už brzy je však vystřídá fialová barva pcháčů a na sušších místech, o něco později, nevýrazná červeň šťovíků. Takhle přeci vypadaly i louky pod Velkým Roudným, než je navždy uvrhla do tmy voda přehradní nádrže Slezká Harta, prolétne mi hlavou... Tuto nostalgickou vzpomínku však střídají další a další vzpomínky, jež už jsou veselejší. Objevují se v nich zážitky se všemi těmi tuhýky, cvrčilkami, chřástaly, křepelkami, strnady a bramborníčky, které jsem v podobně rozkvetlých lukách fotografoval. Také nádheru rozkvetlých trav je velká škoda přehlížet, ale pro tu si musí člověk přijít blíže, pokleknout do jejich náručí a přivonět si. Z blízka pak pozorovat celou tu důmyslnou nádheru rozkvetlých bojínků, jílků či ostřic. Před paní Přírodou vůbec by měl člověk čas od času pokleknout a s úctou se obdivovat její nenapodobitelné a současně tak účelné jednoduché kráse...

Jestlipak to takhle pěkně kvete i tam nahoře, v horských lesích a na rozlehlých holích?; Jestlipak ještě uvidím rozkvetlé blatouchy a petrklíče ve zbytcích posledního sněhu? napadá mě, když vyjíždím ze Suché Rudné. Za okny auta se krajina rychle začíná měnit. Silnici teď lemují mohutné listnáče. Na jejich lišejníkem porostlé kůře, už je znát vzrůstající nadmořská výška. Vjíždím do souvislého lesa. Mám rád ten les. Kolikrát jsme právě v tady, v gumákách urousaných od silné ranní rosy, plnili proutěné košíky našimi dětskými podzimními poklady - hříbky? Míjím ještě oblíbenou "vracečku", co se jí mezi místními přezdívá Podkova, a vpravo ode mě už se otevírá starý vysoký les, kde navečer cvrčívá tajemný lelek a je cítit silná vůně vysoké zvěře...

Před výjezdem na parkoviště u Ovčárny se ještě krátce zastavuji v Karlové Studánce a na Bílé Opavě, abych se tady malinko porozhlédl a udělal si představu o tom, jak daleko je jaro tady, v těsném sousedství hor. Teď už ale podřazuji do prudkého kopce a supící stodvacítka se doslova šplhá do šest kilometrů dlouhého stoupáku. S oblibou vždy na této trase sleduji, jak se mění charakter smrkového lesa od vysokých štíhlých smrků celkem hustého hospodářského lesa až po sukovité přikrčené staříky rozvolněného, přírodě blízkého lesa. Stromy jsou od sebe dál a dál a jsou stále menší a menší, čímž vzniká dostatek místa pro "zahrádky" kapradin a skřípin.

Zastavuji před horskou chatou Figura a už z prvního pohledu usuzuji, že z dnešní první fotovýpravy asi nic nebude. Mlha ještě více zhoustla a spíše jen tuším, na kterém místě se ukrývá věž vysílače. Nadvakrát vynáším své věci do pokoje a začínám je postupně vybalovat z batohů. K úplnému vybalení všech věcí však nedošlo. Mohlo za to slunce, které nakouklo půdním oknem do mého pokoje. V okamžiku jsem, i s malým fotobatohem na zádech, na schodech, abych byl co nejdříve venku. Kolikrát jsme přesně takhle s bratrem běhávali po schodech našeho panelového domu dolů, když jsme ještě byli malí kluci, abychom kolem blízkého okolí paneláku objevovali svá první tajemství. Za námi se postupně otevíraly dveře nájemníků, aby na nás něco zavolali ? zřejmě nějaký pozdrav nebo coJ. Jsem rád, že právě tohle mi z kluka zůstalo. Jak se udělá hezky a v cestě nestojí žádné povinnosti, je dodnes těžké mě ve městě udržet...

Na úrovni chaty Ovčárny potkávám své první petrklíče a jen o několik kroků dál nadšeně fotografuji rozvíjející se kapradinová pole. Už tak dost působivým stočeným ulitám kapraďorostů dává večerní protisvětlo snad ještě více vyniknout. Uvědomuji si, že právě díky fotografování, se učím lepšímu pozorování svého okolí a pozornějšímu vnímaní krás světa. Jako okamžité potvrzení mých úvah si všímám jakéhosi pohybu na protějším svahu za Ovčárnou. Přes sluncem osvícený palouk prochází hned tři kusy vysoké. Jsou to laně. Jistě tam někde mají i kolouchy. Anebo snad ještě ne? Ctím jejich klid, jelikož se stejně vítr stále otáčí a pokračuji svým původním směrem, do kopce směrem k chatě Barborce. Cestou ještě uvažuji o tom, že vysoká zvěř má teď na horách nejspíš úplný klid na rozdíl od časů podzimních - času lovů, borůvkaření, houbaření a početných turistických návštěv. Ještě nezačala ani jedna z těchto sezón, a tak je zatím v Jeseníkách klid.

Před chatou Kurzovkou se vydávám na lovecký chodník a pohlcuje mě vonící horský les se spoustou ptačích hlasů. Všudypřítomné pípání pěnkav doplňují hlasy budníčků a nenápadných králíčků hemžících se v korunách letitých smrků. Počasí se stále drží a slunce začíná příjemně hřát. Sundávám si postupně nepromokavé vrstvy oblečení. Moje poctivě naimpregnované boty čvachtají po úzkém loveckém chodníku, který se drží vrstevnice. Slunce se pozvolna kloní ke zmrzačenému hřebenu Dlouhých Strání a do utichajícího lesa začíná notovat červenka. Sleduji stopy v blátě, a když míjím hluboké koryto horské bystřiny, teleobjektiv nahrazuje můj "pseudoširokáč". Pořizuji několik snímků sluncem nasvíceného úbočí a semenáčků na vyvráceném koláči smrku a pokračuji v cestě. Ta ubíhá rychle a já uvažuji o tom, jestlipak někdy budu mít to štěstí a setkám se s rysem, duchem jesenického lesa.

Náhle pěšinu kříží kamzičí stezka. Vydávám se po ní a sleduji poměrně čerstvé stopy, ačkoliv vím, že točící se vítr mi mnoho nadějí na snímek nedává. Neslyšně zdolávám kvarcitová pole a les přechází do takřka parkového vzhledu. Náhle spatřuji před sebou na pěšině pohyb. Barva srsti mi však napovídá, že se nejedná o kamzíka, ale o mladou srnku, dosud v zimní srsti. Podle očekávání ji vítr po chvíli zrazuje. Co naplat, mrknu se alespoň po ptácích, říkám si jen tak pro sebe a zabočuji z kamzičího chodníku strmě vzhůru k hřebeni.

Hlasy lesních ptáků naráz střídají hlasy lindušek a překvapivě i skřivanů, ačkoliv jsem dobrých třináct set metrů nad mořem. Skrčená v koláčích mechu se přede mnou objevuje moje stará známá ? polorozpadlá bouda, kterou jsem zde před časem objevil. Tak ty ještě pořád stojíš?, říkám si a mířím přímo k ní. Uvolňuji dveře, které někdo pečlivě zajistil před poryvy zimních větrů a už stojím ve vnitř. Po chvíli si mé oči zvykají na přítmí boudy a nos na její zatuchlou vůni. Co to tam svítí na stolku? Aha, deníček návštěvníček. Tak kdopak tady naposledy byl? Trošku rozčarován zjišťuji, že tady asi pořád někdo brouzdá, jak hlásá nápis "Stopaři" s datem 14. května. Po té si ale všímám letopočtu a hned jsem spokojenější. Už je to více než před rokem, kdy tady Stopaři byli.

Své věci nechávám v chatě a prakticky hned ode dveří zaznamenávám na čip mé digitální zrcadlovky nádherné horské scenérie. Počasí se však začíná velmi rychle měnit. Za mými zády už polojasnou oblohu střídá jednotvárná nostalgická šeď. Rychle ještě pořídit pár snímků tohoto mračícího se směru, než se úplně zatáhne. Za okamžik však překvapeně zírám do borůvčí, kde se krčí samička ještěrky živorodé, která, jak to vypadá, bude mít asi brzy mladé. Jistě je zde na horní hranici svého výskytu, říkám si. Je úplně zmrzlá. Zapomínám na zhoršující se počasí a provádím fotodokumentaci mého nečekaného objevu. Jsou to až první kapky, kdo mě vrací zpět do reality, a tak se rychle vracím k chatě, kde píši pár řádek do deníčku o své naději, že mě tady déšť nezadrží až do tmy.

A nezadržel... Obloha se na západě protrhala a já pospíchám směrem, kde tuším Velký Kotel. Centrální hřeben Jeseníků je orientován tak, že na "kotelní" stranu svítí ranní slunce, a tak neočekávám, že bych ještě chytil dobré světlo. Do kroku mi prozpěvují skřivani, a tak je alespoň částečně zachována jarní atmosféra, navzdory bušení dalšího přívalu kapek do kapuce mého vojenského mantlu. Nad "Kotlem" se snažím nespadnout do kráterů po explozích dělostřeleckých granátů z meziválečného období a zastavuji až u překrásné sasanky narcisokvěté. Je však na fotografování až příliš silný vítr a nedostatek světla. Asi se sem budu muset ještě jednou vrátit, říkám si. Nakonec ale neodolám a statečně bojující rostlinku, krytou mým fotobatohem tak, aby se hýbala co nejméně, přeci jen několikrát fotografuji. Následující prameniště vyzdobené žlutými květy blatouchů mě přesvědčuje o tom, že se sem ještě vrátím i s makrem.

Cestou ještě telefonuji domů do Bruntálu, na nějž právě dopadá pruh posledního večerního světla. Podél kleče se pak dostávám na "modrou" a ještě naposledy se ohlížím za svítícím kostelíkem Uhlířského vrchu hluboko pode mnou, který za okamžik mizí rovněž v mlze. Nad Ovčárnou mě ještě překvapuje fialové světlo magicky osvětlující úbočí nad horskou chatou. Na několik okamžiků dokonce poprvé spatřuji ještě i špičku vysílače. Když přicházím k chatě, čeká mě ještě jedno překvapení. Na mokrých zdech, v syrovém větru a mlze, stavějí jiřičky základy svého hliněného hnízda. Ze stupnice teploměru na zdi odečítám hodnotu čtyř stupňů nad nulou a opět se musím obdivovat nezměrné snaze jiřiček dostát odvěkému jarnímu koloběhu zachování rodu i v těchto krutých podmínkách. Vždyť dole v údolích se do těchto teplot ještě ani nevrací z teplých krajů. Tyto řádky dokončuji za vytrvalého bubnování deště na půdní okno mého pokoje. Topení už celou místnost příjemně vytopilo a já se za několik hodin nechám ránem překvapit, co pro mě připraví nový den...

Text a foto: Štěpán Mikulka
www.ordinaryangels.net