Tak stejný název jsem už jednou použil. Tehdy, v desátém díle mého seriálu o extrémních hasičských výcvicích, jsme společně navštívili jeden jeřáb a tentýž den ještě i hráz přehrady Kružberk. Akce to byla velmi povedená a v příjemném prostředí podzimní přírody. Ten dnešní, v pořadí už šestnáctý díl TopExu s názvem „Dva v jednom podruhé“, je však trošku o něčem jiném. Mohl by se totiž klidně jmenovat: „Když se člověku nechce“ nebo tak něco, ale to bych předbíhal...

Když se člověku nechce

Asi bychom byli pokrytci, kdybychom o nás, o hasičích, všude veřejně tvrdili, že nás všechny ty naše extrémky vždy a bezvýhradně baví. Jsme přeci jen lidé a občas se může stát, že nám to zkrátka z různých důvodů, jak se lidově říká, „nesedne“. To byl přesně i můj (a nejspíš nejen můj) případ při poslední akci lezeckého družstva z Bruntálu.

Tematicky to byl velmi zajímavý výcvik. Posuďte sami… Po odpoledním školení byl nejdříve cílem naší cesty lyžařský areál v malebném podhůří Jeseníků. Tady jsme měli realizovat záchranu uvízlých pasažérů z místní sedačkové lanovky. Po dokončení akce pak měl následovat rychlý přesun na jeden z bruntálských komínů, kde jsme měli v rámci přípravy „na sebevraha“ absolvovat „noční“ výstup po tělese komínu. Skutečná lahůdka pro každého milovníka extrémů. Mělo to jen jeden jediný háček…

Zima se hlásí

Když jsme výcvik plánovali, panoval venku vcelku příjemný čas pozdního podzimu. V předvečer našeho plánovaného výcviku se však náhle markantně kazí počasí. Zvedá se vítr a začíná hustě chumelit. Koukám přes okno na teploměr. Rtuť teploměru si to celkem zhurta zamířila směrem dolů. Takřka v zápětí mi domů přichází smrska od našeho lezeckého instruktora Martina. Ve zprávě stojí: „Chlapi, zítra si vemte nějaké teplé oblečení a termosku s horkým čajem.“ Dobrá informace, říkám si a hned si chystám nějaké ty teplejší zimní svršky, abych si je ráno, až půjdu do práce, nezapomněl. Za oknem se to ještě víc rozjíždí. Ulehám do teplých peřin a užívám si každého joulu tepla, který mi přívětivost domácího krbu nabízí. Je potřeba na zítřek dobít baterky. Usínám.

Jak už to u hasičů před svátky bývá, druhý den dopoledne je celkem fofr. Docela rádi se proto po odpoledním školení přesouváme k autu s pozitivní vidinou, že si alespoň trošku na tom čerstvém vzduchu vyvětráme hlavy. Výstroj rychle mizí v roletkách auta, naposledy kontrolujeme, jestli máme vše potřebné a vyrážíme za prvním dobrodružstvím.

Když služební výbava nestačí

I malá násobilka se může stát velkou, když se najdou nějaké ty komplikace. Naší největší komplikací, jak jsme všichni svorně předpokládali, dnes mělo být ono mírně extrémní počasí. Proto jsme se po příjezdu na místo akce příliš nezdržovali a brzy se dali do práce, ať dlouho nestojíme. Hned po kratinkém rozdělení úkolů šplhá první „mravenec“ v modrožluté kombinéze po mohutném sloupu sedačkové lanovky vzhůru. Jeho úkol je jednoduchý. Bezpečným způsobem se dostat po žebříku k nosnému lanu lanovky, kde si upevní kladku a jistící hák a po něm se pak přesune ob jednu sedačku dolů. Tam se pohodlně usadí a vyčká svého zachránce. Ten ho pak spustí na zem, a tak pořád dokola.

Přesně tak by to bylo i při reálné akci. Kdo si někdy zkusil dělat při podobné akci figuranta, ten ví, jak rychle člověku z těla odchází teplo, když je vlivem technické závady předhozen všem rozmarům počasí. Za větru tento proces probíhá ještě mnohem rychleji. Hasiči mohou však jen velmi těžko ze země odhadovat, kde se svou záchranou začít, kterým lidem je právě nejhůř. Proto bývá v takových případech na místo zásahu povoláno co nejvíce záchranářů, aby vše proběhlo co nejrychleji. I přes to, že lezeckou specializaci nemá každý hasič, i hasiči bez ní mohou být velmi užiteční. Jednak mohou své kolegy jistit a umožnit tak zasahovat přímo na lanech většímu počtu lezců, a jednak mohou spoustu promrzlých pasažérů zachránit i prostřednictvím obyčejných žebříků atd. Celkem zajímavé by mohlo být i využití seskokové matrace. To se může při prvotní úvaze jevit jako „blbost“, ale uvědomíme-li si, že po jejím nafouknutí s ní můžeme pohodlně sestupovat pěkně od sedačky k sedačce, a s minimálním úsilím a časovou dotací zachraňovat jednoho člověka po druhém, za nějaký test by to jidtě stálo. Jen nezapomenout na lyže.

Při podobných událostech také samozřejmě nezasahují jen hasiči. V naší oblasti se záchranné akce účastní i pracovníci Horské služby. Jde většinou o bezvadně trénované chlapy, dobře vycvičené i vybavené. Obvykle mívají lepší výbavu, než my, hasiči. Nějaká ta výbava sice bývá k dispozici i přímo v jednotlivých lyžařských areálech. Její využití je však otázkou. Mnohdy se s ní totiž nezachází zrovna nejlépe, a proto leze věřit spíše jen jejím kovovým částem. I ty však mohou velmi pomoci. Nutno dodat, že limit provedení záchranné akce je 1 hodina. Ale teď už zpět na sloup…

Celá naše skupina se postupně střídá na vybrané sedačce a vše jde v podstatě dobře. Ve svahu u lesa také méně fouká, což je příjemné. I přesto je ve tvářích zúčastněných znát určitá míra sebezapření, když se například na sloupu při tomto mrazu nedaří s uzlem či karabinou. Od toho ale podobné výcviky jsou. Až to jednou skutečně přijde naostro, budeme dostatečně připraveni. A zimy, té se bát nemusíme. O tu se při skutečné události postará adrenalin.

Závěrem ještě musím dodat, že největší komplikací naší první výcvikové části na lanovce nakonec nebyla ani tak zima, jako spíš vítr. Chlapi metodiku záchrany bez problémů zvládali. Vítr, ale i zasněžovací agregáty, bral slova hned od úst, a tak komunikace během provádění záchrany vázla. Občasné rychlejší popojetí po laně, či nesrozumitelnost verbální komunikace, nás podvědomě nakonec přimělo k tomu, abychom využívali jednoduchých signálů, známých např. z potápění či naší vazačské a jeřábnické praxe.

Přichází tma, blíží se přesun

Balíme. Denního světla rychle ubývá, nastává vhodný čas k přesunu na komín. Ten je od nás vzdálen cca 10 km. Ve svižném tempu zdoláváme svah sjezdovky a nasedáme do hasičského speciálu. S přibývajícím teplem panuje v autě dobrá nálada, kterou umocňuje i teplý čaj z našich termosek. Kolikrát jsme se už takhle vraceli ze zásahů či výcviků. Za dvacet let u sboru už toho člověk docela pojezdil, říkám si v duchu a sleduji chladem zčervenalé tváře kolem sebe. Obvykle mají všichni ve voze dobrý pocit z právě provedené akce. Každý přidává k dobru nějakou tu veselou historku, kterou před okamžikem zažil. Po některých zásazích však panuje v kabinách hasičských vozů mrazivé ticho a napjatá atmosféra. V hlavách přítomných se vynořuji ještě před chvílí viděné tragické výjevy, které provází dotěrné otázky typu: „Udělali jsme dnes pří záchraně maximum? Nedalo se tomuhle nějak předejít?“, a spousta dalších nepříjemných témat. Cestou zpět na základnu se stále a neodbytně vrací a lze se jich jen těžko zbavit. Většinou asi nakonec všichni ve svých myšlenkách končí u své vlastní rodiny. Zase si o stupínek více váží toho, že to u nich doma právě všechno docela klape; je zkrátka vděčný i za ten nejobyčejnější život. Pryč ale od chmurných myšlenek. Ještě nás dnes čeká jedna akce, říkám si v duchu a přidávám se do družného hovoru. Jen sníh, zvolna tající na našem oblečení, nepříjemně studí…

Vzhůru do tmy

Je až s podivem, jak si naše lidské tělo dokáže rozdělit své síly, když zná dopředu harmonogram. Naprosto geniálním způsobem si „odloží“ potřebnou část své energie na minuty příští. Samozřejmě, že je třeba mu pomoci, což jsme veselým hovorem v autě a doplněním energie a tekutin při našem přesunu učinili. Jaká by to ale byla pro náš organismus zrada, kdyby nám Martin o druhé části naší dnešní akce neřekl? Ve chvíli, kdy by si už všichni mysleli, že se vracíme do tepla stanice, prozradil by nám ono sladké tajemství: „Tááák, a teď nás čeká ještě noční výstup na komín.“ Jistěže by si tělo nakonec opět nějak poradilo. Vždyť i většinu hasičských výjezdů nelze nijak předvídat či plánovat. Člověk zkrátka musí být připraven na všechno. Příjemné by to ale bylo.

To však naštěstí není náš dnešní případ. Alespoň ne teď a tady. Případná překvápka, která nás možná ještě čekají po našem návratu na stanici, zatím nijak neřešíme. Musíme se soustředit na novou akci. Zastavujeme u komína. V rychlosti si určujeme směr výstupu. Je zajímavé, že i kulatý komín nabízí závětří. V případě sebevraha by naší motivací byl spíše úkryt před jeho zraky, než před zimou, ale dnes si může vybrat. Volíme tedy stranu, kde tolik nefouká, a tudíž ani nebude na ocelových stupačkách, které jsou určeby pro výstup na komín, nalepený žádný sníh.

První karabina cinkne o kovovou šprušli. Po chvíli už hrozen lidských těl zvolna stoupá vzhůru. Je to ale nekonečné. Čelovky osvětlují vždy jen několik následujících stupaček a do krajiny kolem nás není vidět. Ozývá se jen další pravidelné cink, cink, to jak se v pravidelném rytmu střídají dvě ocelové karabiny našeho jištění na stupačkách komína. Všichni během výstupu mlčí. Každý se soustřeďuje na to, aby neudělal chybu. Odsedáky jsou však ve výši očí, takže je vše relativně pod kontrolou. Občasným pohledem vyhodnocuji důvěryhodnost některých stupaček nepoužívaného komínu, než mi dochází, že jsou vlastně durch. Pocit je hned lepší. Blíží se první prstenec komína, který se nachází zhruba v první třetině jeho výšky. Za chvíli už prolézám úzkým čtverhranným otvorem, až konečně stanu na „pevné zemi“.

Intuitivní pohled do kraje už jen potvrzuje, že není nic vidět. Jen blížící se vlak hluboko pod námi řeže svým silným reflektorem mrazivou tmu. Až na promrzlé ruce je mi celkem fajn. Jakpak je teď asi klukům v teple na stanici? Závidím! Pohlédnu vzhůru. Odhaduji zbývající délku komínu. Popravdě řečeno, dál už se mi ani moc nechce. Martin už ale šlape, a tak se zkrátka jen přidávám. Někdy se nechce tomu, jindy onomu. U hasičů je ale celkem nahouby to, že to za vás nikdo jiný stejně neudělá – není na výběr.

I tak svého počátečního odhodlání brzy lituji. S narůstající výškou stále více fouká, ale to by nebyl až takový problém. Horší je to, že se současně také zužují i ony širší obruče, které v pravidelných vzdálenostech doplňují kovové stupačky. Já však na zádech táhnu ještě i lezecký batoh s pár věcmi a foťákem. Jelikož nechci riskovat jeho rozbití, nezbývá mi, než „oblézat“ ony širší obruče vnějškem. Můj už tak dost pomalý postup se ještě více zpomaluje. Uvědomuji si to, a tak začínám více šplapat, abych zbytečně nebrzdil ostatní kluky. To je ale úděl fotografa…

Konečně nahoře

Blíží se konečně poslední prstenec komínu. Nad ním už je jen pár šárů cihel, červená poziční světla pro leteckou dopravu a temná obloha. Fixuji jedno ze světel očima a veden jeho září, jako dávným majákem, stojím po chvíli na kovovém prstenci. Konečně! Ač se to nezdá, podobný výstup může být skutečně velmi stereotypní. Zejména tehdy, když už člověk během své kariéry zdolal hodně komínů. Ještě donedávna totiž naše stanice zajišťovala výměnu pozičních žárovek na 80 m vysokém komíně, jelikož máme u stanice heliport. Patice speciálních žárovek už byly hodně zoxidované, a tak jsme si to měli možnost vyzkoušet každý hned několikrát. V noci ale nikdy...

Rozhlížím se po kraji. V ulicích nedalekého města spěchají lidé k rodinám nebo za vánočními nákupy. V jednom místě je vidět špička krásně nazdobené bruntálské vánoční jedle. Brzy už stojíme na prstenci všichni. Kocháme se společně tou nádherou. Tak to nakonec přeci jen stálo za to, říkám si v duchu, když si uvědomuji, jak ten dnešní den pro mě začínal. Optimismus mě však rychle přechází, když si uvědomuji, že stejnou cestou musíme i zpátky. Lano ke slanění jsme si totiž nebrali. „No nic,“ říkám, „uděláme ještě pár fotek a jde se dolů.“ Atmosféra červenavého svitu nad zimní setmělou krajinou je však natolik úchvatná, že se jí nakonec všichni na několik okamžiků zcela oddáváme. Nepohodlí je opět zapomenuto. Vločka za vločkou se lepí na naši výstroj, ale my se teď soustředíme jen na to, abychom na fotkách vypadali co nejvíce v poho:-).

Dolů

Jak už to bývá, nejvíce průšvihů se na akcích stává při návratech domů. Např. v autě se stávají někdy i jen pár kiláků od domova. Řidičova pozornost poleví, ať už únavou nebo jen vědomím, že už je vlastně doma atd. Ale hasičskému lezci se nic takového stát nesmí. Fajn je, když si člověk tuto skutečnost umí cíleně uvědomovat. A tak i přesto, že naše cesta dolů už probíhala za družného hovoru s kolegou, musel jsem učinit neplánovanou zastávku.

Když jsme před pár desítkami minut vystupovali vzhůru, měli jsme všechny karabiny a vlastně celou soustavu jistících prvků, ve výšce očí, tudíž pod kontrolou. Při sestupu však člověk upínal karabiny v úrovni pasu. A to byl onen problém. Když jsem už podruhé zapnul do ocelové stupačky komínu jen prázdnou karabinu – plochá smyčka při otevření zámku a následné manipulaci jednoduše samovolně vypadla, rozhodl jsem se to okamžitě nějak vyřešit. Ve tmě a nepohodlí, by člověk mohl udělat chybu a nechci domyslet, co by se stalo, kdyby se člověk na takovou karabinu bez smyčky spolehnul. Zajišťuji se proto u jedné z širokých obručí, a opírám se o ni zády, směrem k černé propasti pode mnou. Je mi příjemně. Svaly předloktí se postupně uvolňují. Sundávám rukavice. Jednoduchým očkem pak na ploché smyčce omezuji možnost sesmeknutí se na minimum. Fajn, hotovo. Teď už to půjde dolů bezpečně, říkám si v duchu a chci si nasadit druhou rukavici. Ta však zmizela kdesi ve tmě. Při manipulaci se smyčkou jsem si ji nikde neuchytil a hned se mi to vymstilo. Chyba, kterou by mi třeba hory neodpustily. I přesto si ale nenavlékám na svou ruku náhradní koženou rukavici, i když se mi hned dvě houpou na karabině u pasu. Chci zkusit, jaký pocit budu mít tam dole, jestli ještě budu mít ve zmrzlé ruce cit atd. Vždyť i sami sebevrazi plni odhodlání často vyrazí vzhůru, vstříc svému smutnému záměru, ale nápad se jim nakonec v hlavě rozleží a oni by se i docela rádi vrátili zpět. Už to ale nejde. V cestě zpět, do bezpečí, jim brání závrať či právě zimou či vysílením vypovídající tělo. Navíc mi takováto zkušenost může pomoci k tomu, že si příště dám větší pozor.

Konečně na zemi

Je zbytečné popisovat, s jakými pocity člověk znovu a znovu sahal na ledový kov. Tohle si skutečně nadlouho zapamatuji. Radši jen závěrem napíši poslední zkušenost z naší dobrodružné a pro většinu civilních lidí pološílené akce. Po došlápnutí na pevnou zem – mimochodem fakt parádní pocit – jsme s klukama řešili, jak si případně pracoviště na komíně vhodně nasvítit. Většina z nás pochybovala o tom, že by třeba osmdesátimetrovou výšku v takto mizerném počasí mohl zdolat integrovaný halogen osvětlováku na casce. Výsledek nás však velmi mile překvapil. Po nastartování agregátu světelný kužel skutečně nasvítil celé těleso komínu! To je bezvadné vědět. Když člověk vidí na práci, je to přeci jen bezpečnější. Jen nad halogeny nesmí být onen obvyklý laminátový klobouček, který světla chrání před deštěm. Ten natočení světel směrem vzhůru spolehlivě brání.

Tolik tedy TopEx s pořadovým číslem XVI. Většina z vás už nejspíš podobných akcí pár zažila. Pro některé však může být tento náš výcvik zajímavou inspirací, stejně jako např. poslední díl o naší čtyřicetimetrové studni, která se nedávno stala motivem výcviku kolegů z Olomouce, které tímto zdravím. Fajn se ale mějte všichni a hlavně přeji klidné svátky doma i ve službě.

Foto a text: Štěpán Mikulka