Někdy hasičské výcviky začnou celkem nevinně, jako ty zcela běžné… Pak se z nich ale občas vyklube celkem zajímavá záležitost. Podobně tomu bylo i v případě lezeckého výcviku, o kterém se dnes chystám psát. V plánu tehdy bylo vlastně jen jednoduché slanění z výškové budovy. V našem případě šlo o budovu bruntálského sila. Podobné akce jsou u hasičů celkem běžné a často slouží spíše jen k tomu, aby se členové lezeckých skupin, třeba po zimě, dostali rychleji do formy. Člověk si takto nejlépe „osahá“ materiál a rychleji se adaptuje na výšku, než kdyby čekal, až tady u nás, v podhůří, oschnou skály.

Když jsme mířili k patnáctipodlažní budově sila, kde se mimochodem běhá závod „Silážní střela, závod, jenž byl humorně zmiňován také v seriálu Comeback v dílu „Zlatá ledvina“), většina z nás netušila, že vedoucí instruktor Ondra má v rukávě ještě jeden tajný triumf. Později nám vysvětlil, že nám do té době nechtěl raději nic říkat, kdyby to třeba nevyšlo, ale to bych předbíhal. (Díl seriálu Comeback věnovaný Bruntálu a jeho krásám:-) naleznete zde.)

Překvapení

Po příjezdu k silu se zdánlivě poměrně dlouho nic nedělo. Opak byl ale pravdou. Ve stejnou chvíli, kdy jsme připravovali u auta lana, oblékali si potřebnou výstroj, zkrátka probíhala obvyklá lezecká rutina, Ondra jednal s provozovatelem sila o docela zajímavé věci. Pak jsme ho spatřili, jak se s úsměvem na tváři vrací k nám. Za okamžik jsme se měli dozvědět zajímavý výsledek jeho „utajeného“ jednání…

„Chlapi,“ spustil Ondra, „nevěděl jsem, jestli to vyjde, ale povedlo se.“ „Dnes si mimo slanění můžeme zkusit ještě i záchranu ze dna jednoho ze zásobníků sila.“ „Ten je zatím, jako jediný, prázdný a je dnes „náš“. Od této chvíle všechno získalo úplně jiný šmrnc. Rutina byla tatam. Chlapům jako by se vlila nová krev do žil. Z roletek aut rychle mizí veškerý potřebný materiál a je ho nakonec podstatně více, než jsme původně plánovali. Za družného hovoru pak zdoláváme první schody sila. Se zdoláním každého z patnácti pater jsme blíže a blíže zajímavému dobrodružství.

Příjemně zadýcháni se konečně shromažďujeme v nejvyšším patře budovy, na dosah dvou nenápadných, zatím ještě zadeklovaných otvorů. Sotva Ondra zahajuje akci, okamžitě panuje všude kolem tvůrčí atmosféra. Jak vše nejlépe zorganizovat? Co si vzít s sebou? Nakonec je vybrán jeden figurant a dva zachránci. Brzy je také zvolen optimální postup záchrany.

Jedním ze zachránců jsem já, takže můj extrémy mnohokráte prověřený fotoaparát má dnes volno a zůstane na povrchu (právě z tohoto důvodu výjimečně provází tento díl TopExu pěkné fotografie kolegy Martina). I tak ale přihazuji ke své lezecké výbavě alespoň kameru, kdyby náhodou dole byla chvilka… Určitě bude fajn ukázat pak klukům, jak to tam dole vypadalo. Záchranná akce může začít!   

Vzduch je čistý

Figurant Jirka už je komplet a také trojnožka, která nám již tradičně poslouží k jeho záchraně, je připravena. V tento okamžik musí vtípky stranou. Probíhá totiž poslední vzájemná kontrola výstroje, zkouška radiostanic, smluvení signálů a další zdánlivě obligátní záležitosti, na které se ovšem rozhodně vyplatí nezapomenout. O bytí či nebytí hasiče rozhodují často právě „jen detaily“. Ono to je to pak v praxi většinou tak, že k takovému malému detailu se přidá detail větší, a pak ještě jedení, až je z toho nakonec jeden velký „průser“.

Jedním z „detailů“ byla také malá změna oproti obvyklé přípravě, a to test „dýchatelnosti“ prostředí, do kterého jsme se už za několik okamžiků všichni tři chystali spustit. Každý asi v prostoru zásobníku sila bude předpokládat množství obilného prachu. Ten samozřejmě v určitém poměru se vzduchem může být výbušný, ale má ještě jednu velmi nenápadnou vlastnost. Jeho ultrajemné částečky se mohou stát „přepravní prostředkem“ v podstatě pro cokoliv. Do lidských plic pak s nimi mohou být tímto způsobem transportovány nejrůznější „sajrajty“ podobně, jako je tomu např. v případě radonu a domácího prachu v nevětraných domácnostech. Radon se hromadí v plicích a přitom vše odpovídá normám. Proto ještě před námi putují dolů také měřicí přístroje. Jejich blikající diody brzy mizí hluboko ve tmě. Žádný varovný signál se však zatím neozývá. Vytahujeme je proto zpět nahoru, a také na display přístrojů nevisí žádný varovný údaj. Vzduch je čistý! I přes to se nakonec rozhodujeme pro použití dýchací techniky.

Důvodem je právě onen obilný prach a jeho schopnost transportovat. Zásoby obilí či kukuřice totiž často bývají deratizovány, aby nebyly znehodnoceny různými škůdci. K jejich deratizaci tzv. plynováním bývá převážně používán kyanid či fosforvodík. V obou případech není o co stát, i když obě látky v krátké době po jejich použití beze zbytku vyprchají, jak uvádí návod výrobce na prázdné plechovce, kterou máme k dispozici. Při pohledu na plechovku popsanou spoustou varovných doporučení si proto rádi dýchače bereme. Důvody jsou navíc hned dva. Jednak jsme na dýchače zvyklí, takže když je budeme mít s sebou, rozhodně překážet nebudou, a jednak si alespoň s jejich přítěží zkusíme alespoň kousek nahoru vyjumarovat, což bude také jistě zajímavá zkušenost. Alespoň v tuto chvíli, v klidu, chládečku, čistotě a na světle, to vypadalo jako dobrý nápad:-).

Jde se dolů

Figurant Jirka odhodlaně mizí v temném a úzkém otvoru. Nějakou dobu ho provází kužely našich svítilen, ale 40 metrů je i na ně příliš. Ztrácí se nám v prachu a ve tmě. Zvláštní pocit. Většinou člověk jasně vidí, do čeho jde. Tady je to jinak. V některých z přítomných tváří čtu, i když jsou to všechno samozřejmě zkušení lezci, že jsou celkem rádi, že dnes dolů nemusí právě oni. Přeci jen je tady hned několik neznámých okolností a lidská přirozenost člověku velí spíše zůstat.

Tohle bych rád ještě malinko doplnil. Všimli jste si někdy, jak psychotesty pro hasiče někdy nekorespondují s realitou? Na jednu stranu od vás pan psycholog a také okolí očekává, že nebudete tzv. riskantními typy, přičemž zájmy jako paragliding, potápění atd. jsou pro vás v testech spíše přítěží, a na stranu druhou každý opět právě od vás očekává u zásahů, že půjdete tam, odkud jiní utíkají, a kam by sami za všechny prachy nevlezli. Vím, je to fráze, ale celkem výstižnáJ. Takže pojďme dál…

Jirka je na dně

Po chvíli se z radiostanice (je to Motorola, zas takoví dobrodruzi nejsme:-) ozývá náš figurant Jirka, že je na dně a záchranná akce může začít. Vedoucí výcviku rozhoduje, že každý z nás bude jištěn na samostatném laně. V zápětí se ukazuje, že jednobarevná lana, která jsou obvykle k dispozici ve výbavě hasičů, nejsou pro podobné akce s ohledem na jejich obtížnou vzájemnou rozlišitelnost zcela ideální. Když je na konce lan vidět, lze se snadno zorientovat, které je které. Když však všechny mizí kdysi ve tmě, je všechno jinak.

Sestupuji jako první ze zachránců. Dá se říci, že si celkem vychutnávám ono dlouhé slanění do tmy. Před časem jsem slaňoval uvnitř vysílače Praděd, takže jsem byl dnes celkem v klidu, že tohle jako pro mě není nic nového. Trochu jsem se ale spletl, na což jsem měl přijít za okamžik. Právě z Pradědu jsem věděl, že po dlouhých volných slaněních je vhodné horkou osmu vyjmout z lana, aby ho teplotou zahřáté osmy nepoškodila. Vzdálenost dnes byla sice kratší než tehdy, ale měl jsem na zádech navíc dýchač. Lano tedy v dlani pálilo už cestou, natož pak dole. Nemít rukavice, tak už jsem dávno dole u Jirky, vtipkuju v duchu. Netuším zatím, že největší překvapení mě čeká právě na úplném dně…   

Pohodlný sestup na nepohodlné stanoviště

„Ahóój,“ zdravím Jirku pod sebou. „Ahóój,“ ozve se mi v ústrety. „Na čem to sakra sedíš?“ ptám se Jirky. „Tady snad ani není dno?“ říkám polohlasem, když hledám blízko něj místo, abych co nejrychleji vyjmul onu horkou osmu z lana. Je to skutečně tak. Při bližším zkoumání zjišťuji, že místo dna je tu jen obrovský ocelový trychtýř. Jediné, na čem se dá „sedět“ je kříž z ocelových profilů. Z mého pohledu vlastně ani nechápu, jak Jirka na onom ocelovém profilu sedí. Profil je čtvercový a ještě k tomu otočený na hranu. Pohodlíčko! Už jsem ale vedle Jirky a zjišťuji zdravotní stav našeho zraněného. Jirka v podstatě drží stabilitu právě díky vlastnímu lanu, na kterém stále ještě částečně visí. Bude oříšek dostat ho do Sked, říkám si, zatím co si tato speciální nosítka nechávám spustit dolů k sobě.

Podávám zprávu o Jirkově stavu na povrch a mimoděk ji provázím svým pohledem. Nade mnou je neproniknutelná tma. Jen malý světelný čtvereček, téměř jako ono pověstné světlo na konci tunelu, svítí vysoko nad našimi hlavami. Skrze něj, jakoby ze zcela jiného světa, doléhají sem k nám dolů hlasy veselých kolegů. Ve světle spuštěné montážní svítilny, která teď osvětluje zhruba prvních 10 metrů, spatřuji kolegu - druhého zachránce. Řeší ale nějaký problém s lanem. Vypadá to, že má opravdu plné ruce práce. Teprve mnohem později se dozvídám, že měl na laně uzel, který měl z cvičných důvodů za úkol překonat.

Snažím se tedy reálně zhodnotit situaci tady dole. První, co si mi dochází, je to, že jsme moc na ráně. Jsme totiž přímo ve středu ocelového trychtýře, takže kdyby cokoliv shora spadlo, jsme velmi reálně zasažitelní. Díky čtyřicetimetrovému volnému pádu by mohl mít i malý předmět smrtící účinek. Upozorňuji prostřednictvím radiostanice na tuto skutečnost kluky nahoře. Kontroluji rovněž manometr dýchacího přístroje, abych zjistil svou zásobu vzduchu a okolní teplotu. Je mi nějak vedro. Obilný prach se lepí všude, kam to jen jde. Při pohledu na display manometru je mi jasné, že nemohu na spouštějícího se kolegu jen tak nečinně čekat. Dávám se proto ihned do práce.

Minuty utíkají a vzduch s nimi

Následující okamžiky se pokouším figuranta Jirku dostat do Sked. Jde to ale jen velmi pomalu. Jednomu zachránci, navíc volně visícímu v prostoru, to dává skutečně zabrat. Je tu také problém s volbou typu nosítek. Dnes by se totiž hodila spíše nosítka pevná, např. Iron duck. Ta by držela na hraně ocelového profilu tvar alespoň trochu. Skeda, dokud nedotáhnu několik popruhů, které teprve nosítkům dají profil válce, do té doby nemají potřebnou tuhost a na ocelovém profilu se pod Jirkovou váhou doslova lámou. Stále se mi do nich nedaří Jirku dostat. Oba se stále houpeme od sebe, k sobě, a pak zase zpátky… Během práce také musím skrze radiostanici koordinovat kluky tam nahoře, aby podle potřeby povolovali či dobírali Jirkovo a mé lano. Kdosi neustále leze do naší frekvence. Kolega zachránce je zatím stále ještě v nedohlednu. Když se daří, tak se daří, říkám si. Nakonec se objevuje až ve chvíli, kdy už připevňuji Jirkův dýchač k nosítkům a dávám nahoru povel k jeho vytažení. Jirka stoupá vzhůru a on mi popisujeme svoji patálii s lanem:-). Kovové přezky bouchají do stěn ocelového zásobníku a mohutná ozvěna okamžitě zaplňuje prostor celého zásobníku. Při pohledu na manometr zjišťuji, že vzduch nám rozhodně nevyjde. Žádám nástupní prostor o přípravu náhradních dýchačů.

Sami

Jirkova osobní svítilna bliká stále slaběji nad našimi hlavami a my po chvíli zůstáváme v naprosté tmě a tichu. Ne náhodou si vzpomínám na film Sanctum. V následujících okamžicích totiž řešíme naši další strategii a podobně, jako ve zmiňovaném filmu, kdy speleologové zůstali vodou odříznuti v podzemí, i my jsme rovněž nuceni šetřit jak energií svítilen, tak i vzduchem v láhvích našich dýchačů. Zkušebně proto sundávám masku dýchače a skrze kuklu několika nádechy testuji okolní prostředí, připraven si ji zpět nasadit. Vše je v pořádku. Přístroje nelhaly. Sedíme v naprostém klidu a čekáme na to, až bude konečně dokončena Jirkova záchrana. Občas se ozve „mrtvý muž“ dýchače, kterého vždy rychle umlčí náš podvědomý pohyb. Lehce vtipkujeme, abychom odlehčili netradiční atmosféru stísněného prostoru.

Je opravdu velmi zvláštní, jak se člověk může cítit doslova „napospas“ i přes blízkost ostatních kolegů. Těžko to popsat. Na tohle se nejspíš musí člověk stát hasičem, horníkem či potápěčem, aby pocitově něco podobného zažil. Přibližně podobné to bylo, když jsem se kdysi nechal zasypat sněhem v naší „cvičné lavině“…

Cesta do bezpečí je volná

„Lano je lano volné!“ Tento nám dobře známý horolezecký signál nám zní stejně příjemně, jako třeba pozvánka na pivo. Nechávám kolegu vystoupat jako prvního, jednak abych si netradiční pocit podivné samoty do sytosti užil, a jednak abych udělal několik dokumentárních záběrů. Nechává se vytáhnout, šplhadla nepoužívá, aby nezdržoval. Když přijde řada na mně, rozhoduji se alespoň kousek jumarovat vzhůru. Je to skutečně fuška. Díky hmotnosti dýchače ruce rychleji odchází. Ani občasné proklouznutí jumarů není nic příjemného. Musím častěji odpočívat. Mám dostatek času na to, abych si představil, jaké by to bylo i s maskou na obličeji. Už i tak je mi sakra vedro! Kdyby ale nebylo zbytí… Zhruba po desíti metrech výstupu se nechávám také vytáhnout, a to nejen kvůli ubývajícím silám, ale i kvůli klukům, co jsou tady dnes zadarmo a z volna. Nejspíš se už budou nahoře nudit, ale tady dole to dnes fakt stálo za to. Nevěříte? Tak mrkněte na krátké video, které jsem tam dole natočil:-).

Foto: Martin Šíbl     

Video a text: Štěpán Mikulka