Jelikož je fantazie některých bruntálských velitelů, a to nejen co se týče vymýšlení námětů cvičení:-), takřka bezmezná, máme dnes příležitost, tedy alespoň virtuálně, navštívit další z nich. V této disciplíně vyniká především bruntálské béčko, takže se teď pojďme společně podívat na to, co zase kluci vymysleli.

Tentokráte šlo o cvičení prověřovací. Už jen tento fakt nikdy cvičícím hasičům na klidu nepřidá. Každý z nich si totiž musí dávat v průběhu celé akce opravdového majzla, aby právě jeho „hrdinský čin“ nebyl publikován na zpočátku ještě bělostných stránkách poznámkových bloků hned tří velitelů, kteří měli tuto akci monitorovat. Nutno však dodat, že žádný z velitelů většinou nepase po skalpu některého z hasičů. Cílem je spíše snaha o vycvičení takového týmu, na který se dá v budoucnu při skutečných akcích spoléhat.

Pot a slzy

Námětem prověřovacího cvičení bylo vyhledávání a záchrana neznámého počtu zavalených osob v prostoru chátrající usedlosti nedaleko Bruntálu. Už jen tento samotný a mezi hasiči poměrně neobvyklý námět cvičení, naplnil i má nepsaná kritéria pro zařazení cvičení do mého seriálu o extrémních výcvicích s názvem TopEx. Skutečné zásahy podobného charakteru bývají často nejen plné prachu a sutin, ale také potu a slz. Zavalení lidé v těchto případech přežívají často doslova jen zázrakem. Většinou sami nemohou předem ovlivnit to, jak to s nimi dopadne. Výjimkou jsou snad jen předem avizovaná zemětřesení, při nichž je možno včas z ohroženého prostoru uniknout. Převážně jde však o událost nenadálou, jako tomu bylo například v případě narušení statiky opravované budovy v Brně v Soukenické ulici, kde umřeli hned čtyři lidé. Ti byli nalezení až po 36 hodinách velmi náročné a nebezpečné práce brněnských hasičských záchranářů.

Snad ještě tragičtější případ se stal na mé směně tuším v roce 1994 ve Vrbně pod Pradědem. Tam lidé, až na jednu šťastnou výjimku, nedostali rovněž žádnou šanci. Výbuch plynu je totiž překvapil brzy nad ránem. Jediný přeživší člověk byl vymrštěn výbuchem z budovy, takže vlastně nemohl být sutinami zasypán. Dodám jen tolik, že tehdy ještě nebyla příliš rozvinuta spolupráce s kynology. Díky jejich skvěle vycvičeným psům lze dnes často velmi přesně určit místo, kde je oběť zasypána. Tato skutečnost hned v několika ohledech pozitivně ovlivňuje průběh zásahu. Především lze mnohonásobně zvýšit efektivitu zásahu. Záchranáři nehledají naslepo a šetří tak významným způsobem nejen svoje síly, ale i čas. Zachraňovaným je tudíž pomoc poskytnuta mnohem dříve. Také záchranáři mohou významně omezit délku svého pobytu v ohroženém prostoru. Ohrožují je totiž mnohdy nachýlení obvodové zdi, či nestabilní trámy, nosníky atd. Nikdo totiž nemůže stoprocentně zaručit, že ještě i v průběhu záchrany někde něco nepovolí.

Netrpělivé čekání na poplach

My se nyní vraťme k opravdu velmi netrpělivě čekajícím klukům ze směny „B“. Už jen pomyslnou třešničkou na dortu byl totiž neznámý čas zahájení cvičení. Na směnu kluci nastupovali v sedm hodin ráno, ale jak se dalo čekat, rozhlas se po stanici rozezněl až za hluboké tmy chladného listopadového večera…

Těžko říci, co se každému z hasičů odehrává v hlavě, když se rozezní signál k výjezdu. Nejspíš každý myslí na něco jiného. Leckterý strojník nejspíš při natahování kalhot převlečníku uvažuje nad tím, jestli už silnice v tomto čase nemůže být namrzlá, aby přizpůsobil této skutečnosti svou jízdu, hasič nováček si možná narychlo opakuje uložení prostředků ve vozidle a na akci se možná i těší, novopečený táta hasič si možná pro jistotu připomíná, že dnes musí být zvlášť opatrný, jelikož už nezodpovídá jen sám za sebe – někdo je na jeho bytí či nebytí takřka bezmezně závislý. Staří a zkušení hasiči nejspíš čekají na to, co přijde. Svoje už u zásahů zažili, takže během oblékání spíše jen vyhodnocují prvotní informace a snaží se předem odhadnout, co všechny čeká a co k tomu bude třeba.

A už se nasedá do auta.  Velitel během oblékání v rychlosti rozdává úkoly. Hlavně na nic nezapomenout! V průběhu svižné jízdy městem určuje velitel členy průzkumné skupiny a stanovuje jim priority průzkumu. I tak je ale všichni znají. Co nejdříve nalézt všechny zasypané osoby a poskytnout jim první pomoc. Současně dbát maximálně ohled nejen na charakter jejich zranění, ale také na svou bezpečnost!

Konečně na místě 

Zapískají brzdy a všichni chlapi se na sedačkách synchronizovaně šoupnou dopředu. Ve tmě za oknem se nejasně rýsují siluety zřícené usedlosti. To se ale už za několik okamžiků mění.  Vysunutý osvětlovací stožár prvního výjezdu brzy osvětluje scénu, na níž bude už za pár minut velmi rušno. Ukazuje se, že usedlost není zdaleka tak malá, jak se na první pohled zdálo. Ukazuje se, že jde nakonec hned o několik zřícených budov. Déle sloužící hasiči budovu brzy také poznávají. Hasili ji totiž před lety za dvacetistupňového mrazu. Na to se zapomenout nedá. Zatímco chlapi sakrují během slalomu mezi hřebíky na zbytku střechy, která jim leží v cestě mezi technikou a zřícenými zdmi, všímám si překrásné jinovatky, která, bůh ví pro čí oko, zdobí zapomenuté místo. Je zkrátka všude. Na ruinách, na trávě i na keřích kolem. Na bělostných krystalcích navíc osciluje modrá barva majáku, zkrátka pastva pro oko fotografovo. 

Ve chvíli, kdy první z chlapů opatrně vstupují do objektu, na místo zásahu přijíždí další povolaná technika. Je to druhý výjezd a hlavně vyprošťovací Tatra, jejíž vybavení se v podobných případech může velmi hodit. Trvá to poměrně dlouho, než se v jedné z Mater konečně ozve dlouho očekávaná zpráva. Udýchaný hlas některého z kolegů hlásí: “Máme prvního!“ Informace o čase zprávy okamžitě zaplňuje první řádky velitelského notesu, jelikož jeho majitel má za úkol monitorovat časový průběh akce. Tak, to bychom měli, říká si v tuto chvíli velitel úspěšného bojového úseku. O to horlivěji pracují kolegové na opačné straně ruiny, kteří zatím úspěšní nebyli. Nikdo z cvičících hasičů však neví, kolik osob se vlastně v prostorách zřícených osob nachází.

Nalezením osoby vše jen začíná…

První ze zavalených osob zaslechl jeden z hasičů za zřícenou stěnou. Teď bude nutno se k ní prořezat! Ještě než se rozezní motor rozbrušováku, ozve se motorová pila. Kluci se totiž rozhodli zajistit celý prostor podepřením stropu upravenými trámy, kterých je všude kolem dostatek. Je to správně, přibývá další řádek do notesu velitele, který má na starosti kontrolovat bezpečnost a postupy cvičících hasičů.

Nikdo však neví lépe, jak se minuty záchrany vlečou, když sám není zraněný nebo alespoň figurant na cvičení. Kluci se sice snaží, ale výztuha stropu stále nesedí. Nakonec se však konečně daří. Mezitím se z Matry ozve zpráva o další nalezené osobě. Nechávám kluky na místě a jdu se mrknout na druhý bojový úsek.

Druhá zavalená osoba je pod úrovní terénu, v poměrně zachovalém sklepě. Alespoň strop tedy vypadá stabilně. Zatím co někteří z kluků přeci jen zajišťují strop nad zraněným, ostatní mu poskytují první pomoc. Začínají krčním límcem, jelikož se dá předpokládat poškození páteře, ale i mnoho polytraumat způsobených pádem či zavalením. Mezitím se ale situace kolem nich dramaticky mění. Jeden z dohlížejících velitelů využívá toho, že si kluci nezajistili během vstupu do sklepení vchod a simuluje jeho zavalení.

Varovný signál nefunguje!

Situace na místě zásahu nabírá na dramatičnosti. Na osvětleném place to kmitá snad ještě více, než těsně po příjezdu. Nezasvěceným by se mohlo zdát, že tam panuje zmatek. Každý z cvičících však přesně ví, co má dělat. Všechny úkony každého z přítomných hasičů směřují k jedinému cíli. K rychlé záchraně osob. Samotná záchrana však často není tak zábavná, jak je to někdy vidět ve většině akčních filmů. I hasič právě nyní zdánlivě „hrající si“ vprostřed místa zásahu s motorovou pilou může mít stěžejní úkol. Správně seříznutý dřevěný klín totiž konečně umožňuje chlapům z prvního bojového úseku nastartovat rozbrušovák. Sotva se však zakousne do zřícené zdi, rozezní si v prostoru přerušovaný zvuk klaksonu. Většina chlapů zprvu vůbec nereaguje, jelikož jej přes agregáty stěží slyší. Klakson však brzy střídá podtlaková houkačka. „Je to signál?“ „Tohle přeci musí něco znamenat.“ „Ale co?“ říkají si chlapi a velmi neochotně upouštějí od započaté práce.

Všichni se schází na otevřeném prostranství mezi zřícenými budovami, kde se dozvídají, že tento signál je měl varovat před nebezpečím zřícení budovy. Chlapi z druhého bojového úseku se však nakonec ze zavaleného sklepa ven probojovali sami.

I tak to ale mělo svůj přínos. Ukázalo se, že varování skrze terminály Matra, které přišlo ještě před použitím klaksonu, nemusí být bez náhlavní soupravy a přes zvuk agregátů slyšet (o jejich spolehlivosti raději ani nemluvě). Proto je nutno si předem domluvit jiný signál tak, aby o něm všichni věděli a mohli na něj dostatečně rychle reagovat. Chlapi se rychle rozchází zpět ke své započaté práci. Další poznámky zaplňují velitelův poznámkový blok.

Vracím se s klukama k osobě za zdí a cestou si uvědomuji, že je v podobných případech občas využívána obyčejná píšťalka. Funguje bez prodlení a i v místnosti je slušně slyšet pro výšku jejího tónu, který nesplývá se zvukem motorů. I tak ale musí být hasič hlídající místo zásahu dostatečně blízko, aby jeho varování splnilo svůj účel.

Osoby jsou zachráněny!

Po další hodině usilovné práce se nakonec daří všechny osoby dopravit k vozidlům, kde by byly předány do péče RLP. Byly nakonec jen dvě, ale nutno dodat, že souběžně se záchranou osob pokračovalo také pátrání po případných dalších osobách. Chlapi pomalu balí a někteří tradičně začínají vtipkovat. Tak už to u hasičů chodí. Je to nejen známka toho, že mají pocit z dobře odvedené práce. Především z nich opadlo napětí, které je provázelo už od ranního nástupu do služby. Na chvilku možná zapomněli na to, že mohou v každém okamžiku vyjet k ostrému zásahu. Ale to je dobře. Nejen tělo, ale především nervová soustava si občas v naší profesi potřebuje odpočinout.

Málo kdo z civilistů si dokáže představit, jaké je to být neustále připraven na zásah. Dokonce někteří z nadřízených dávno zapomněli na to, jaké to bylo, když kdysi sami sloužili. Jinak by nemohli mít onen prapodivný pocit, že když některý hasič v průběhu směny zrovna nedrží v ruce smeták či kladívko, tak že nic nedělá. Při tom dvě minuty, které limitují čas nejzazšího odjezdu hasičských jednotek v ČR k zásahu, nejsou největším stresujícím faktorem. To se zvládnout dá, i když je třeba člověk zrovna ve sprše. Chce to jen trochu rychlosti a cviku. Horší bude pro většinu hasičů spíše to, že neví hodiny ani minuty. Vtipkující kluci v zaprášených převlečnících a s krůpějemi potu na čele neví o tom, jestli si právě teď „nehraje„ nějaký domácí kutil s plynovým kotlem a nepřipravuje tak hasičům drsné překvapení právě pro dnešní noc, neví o tom, jestli právě v tuto chvíli nepřebírá operační důstojník IBC zprávu o skutečné události…

Návrat na základnu      

Motor Tatrovky pravidelně přede a v kabině hasičského speciálu kolují čerstvé historky. Všichni se smějí. Opuštěné ruiny domu v zpětném zrcátku mizí opět ve tmě a v tichu. Koukám z okna na ubíhající patníky a vybavuje se mi ještě jeden zásah s výbuchem plynu, na který jsme kdysi s klukama vyjeli. Tehdy jsme tam byli tak brzy, že jsem při vstupu do objektu všude ještě viděl zvířený prach. Uvnitř byla tma a hrobové ticho. V kuželu světla, které vešlo do domu společně se mnou, jsem zahlédl těsně pod stropem a po celém obvodu zdí čerstvé praskliny. Celé patro po výbuchu tehdy nadskočilo. Majitelka však tehdy jako zázrakem přežila. Byla ve vaně. Popisovala nám svoje pocity a my si kolem sebe všímali zničujících následků výbuchu. Stropy, které dosedly zpět na obvodové zdi, nebyly jediným dokladem mohutné exploze a její síly. I všechna okna byla samozřejmě bez skel. Když jsem pak paní doprovázel před dům, všiml jsem si dlouhých třísek, pozůstatku dveří, které nejen že úplně zohýbaly pevné ocelové trubky sušáku na prádlo před vchodem, ale některé z nich byly dokonce zapíchány do zdi protějšího domu téměř jako nějaké oštěpy. Takovou razanci výbuchem třísky získaly.

Dům tehdy musel být na základě rozhodnutí statika zbourán a pracovník plynáren, který nedodržel technologický postup, byl potrestán. Důležité je, že paní vyvázla bez jediného zranění. Podobně jako dnes já, i ona si možná občas na své dávné znovuzrození vzpomene. Kéž by se takto „optimisticky“ dalo vzpomínat na všechny podobné události...

Foto a text: Štěpán Mikulka