Je tomu už téměř rok, co se v blízkosti bruntálské stanice odehrálo jedno velmi zajímavé hasičské cvičení, které jistě právem patří do série mých TopExů. Jelikož jsem poměrně dlouho nepřidal nový díl, jenom krátce připomenu, že seriál TopEx se snaží dokumentovat ty nejextrémnější hasičské akce. Přitom nemusí nutně vždy jít jen o fyzickou náročnost nebo náročnost týkající se například extrémních povětrnostních podmínek či nejrůznějších rizik, kterými se hasičská profese jen hemží. Někdy může být taková hasičská záchranná akce extrémní třeba i jen tím, jaké komplikace je celý zachraňující tým nucen vyřešit. Mnohdy dříve, než dojde k samotné záchraně ohrožené osoby, přichází ke slovu nejen nejrůznější specializované náčiní, ale zejména zkušenost či schopnost improvizace všech zúčastněných hasičů.

Tentokráte se zdál být námět cvičení, o kterém dnes chci psát, na první pohled poměrně jednoduchý. Nedaleko naší centrální stanice se nachází bývalá vodárna. Právě ta se jednoho květnového dne stala dějištěm naší záchranné akce. Námětem cvičení byla záchrana osoby, která se nějakým způsobem ocitla na dně betonového rezervoáru bývalé vodárny. Předpokládali jsme samozřejmě, že šlo o pád a osoba bude nejspíš po pádu vážně zraněná – nehybná. Z této situace vyplývá mimo jiné také potřeba předlékařské pomoci a šetrný transport vzhůru za použití lanových technik a horolezeckého materiálu. Podobné akce jsme již mnohokrát absolvovali, takže z počátku vše vypadalo na rutinní záležitost. Když jsme ale po dojezdu na místo spatřili figuranta Martina na dně rezervoáru a vyslechli si zadání našeho úkolu, byli jsme nuceni svůj názor změnit. Pokusím se vám naši situaci malinko nastínit…

Celé cvičení se odehrávalo v neosvětleném prostoru zchátralé budovy plné nejrůznějších drátů, trouchnivých dřev a sutin. Když jsme Martina spatřili, tak ležel v naprosté tmě, přibližně osm metrů pod úrovní podlahy, na které jsme stáli. Viděli jsme na něj malým technologickým otvorem o rozměrech asi 30 x 30 cm. Naším úkolem bylo uskutečnit jeho transport právě tímto skutečně velmi úzkým otvorem! Ten byl vybudován v 20 cm tlusté železobetonové podlaze. Průzkumné skupině bylo umožněno vyrazit za zraněným ještě jiným otvorem v rohu místnosti, který však nebyl pro transport vhodný. Nedala se tam instalovat tzv. „trojnožka“ atd. Tak teď už znáte přibližné podmínky na místě cvičení, tak můžeme začít…

Dvě osádky hasičských speciálů se v rychlosti rozdělily hned na několik týmů s dílčími úkony směřujícími k jedinému cíli – k záchraně Martina. Všechny týmy započaly svou práci takřka současně. Pro nezasvěceného pozorovatele by to byla jistě zajímavé podívaná. Po úvodní „poradě“ se totiž všichni jako mravenci rozeběhli za svými úkoly. Jedna skupinka se okamžitě začala mašlit do horolezeckých postrojů, aby i s lékárničkou co nejdříve vyrazila do tmy za trpícím Martinem. Současně jeden z hasičů neustále s Marťou komunikoval, jednak aby se snažil odhadnout rozsah jeho zranění a celkový zdravotní stav (jak je tam dlouho, co ho bolí atd.), a jednak aby jej uklidňoval a povzbuzoval v jeho snaze přežít, která je také velmi důležitá. Přesně tak by to v reále muselo být a komunikace se zraněným je jedna z věcí, které velitelé během každého následného rozboru cvičení hodnotí. Další skupinka hasičů se starala o osvětlení místa zásahu a zdroj el. Energie, určený pro potřebné nářadí. Současně ono nářadí připravovala v prostoru zásahu. Poslední skupina zřizovala kotevní bod pro transport zraněného na zemský povrch pomocí tzv. „trojnožky“ a současně připravovala i další potřebné vybavení, jako například speciální transportní nosítka „Sked“ atd. Velitelé pak zajišťovali spojení se základnou a sledovali průběh akce, jak se říká z odstupu.

U této informace bych se rád krátce zastavil. Schopnost jakéhosi pohledu z odstupu by měl mít podle mého názoru v podstatě každý záchranář. Nikdo by se neměl nechat až příliš vtáhnout do děje samotné akce. Naopak by si měl umět zachovat chladnou hlavu a přehled. Musí vždy, a to i v těch nejsložitějších podmínkách zásahu, kdy nemusí být záchranář zatěžován pouze fyzicky, ale i psychicky (časový přes, pláč zraněných atd.), umět vyhodnotit případnou neúčinnost nebo dokonce rizikovost doposud zvolených postupů. Musí být schopen na svá nová zjištění průběžně reagovat a postup záchranné akce, byť již započaté, přizpůsobovat aktuálním podmínkám, a třeba jej, např. v případě jeho neúčinnosti, změnit. Občas jsem viděl zasahující hasiče držící se za každou cenu nějakého předem nacvičeného postupu i za cenu jeho větší namáhavosti a časové náročnosti. Drželi se zkrátka toho, co měli nacvičeno a co znali. V reálu je však potřeba uvažovat operativně. A právě tuto úlohu jsou povinováni zastávat velitelé, kteří by měli mít o veškerém dění na místě zásahu ten nejlepší přehled.

Na zcela opuštěném a tichém místě vodárny se tedy v několika málo minutách nahromadil potřebný materiál, vyrostlo horolezecké stanoviště, rozezněl se hluk elektrocentrál, radiokomunikace a stručných povelů. Alespoň takhle tedy vypadala situace na povrchu. Dole ve tmě bylo vše jinak. Zvuky jakoby k nám doléhaly jen z veliké dálky a o světlo byla rovněž nouze. Jen kužely dvou osobních svítilen krájely neznámý prostor, který byl kdysi celý zatopen vodou, na černé fragmenty, jež se hned za paprsky opět spojovaly v nekonečnou tmu. Mohutná ozvěna rezervoáru dávala celému místu velmi zajímavou atmosféru.

Martin je naší průzkumnou skupinou nalezen! „Jak je?“ zazněly první naše otázky. „Celkem dobře, jen je mi zima,“ odpovídá Martin. Po pár profesních vtípcích už má Martin na sobě nejen helmu, ale kolem jeho těla se rovněž začaly utahovat popruhy evakuačních nosítek „Sked“. V malém otvoru ve stropě se náhle objevila Lubošova tvář. „Můžeme spouštět lano?“ „Jo,“ zněla naše strohá odpověď. Osmičkový uzel s karabinou spojil všechny popruhy nosítek těsně k sobě a transport do bezpečí mohl začít. „Ještě brýle na ochranu proti prachu,“ ozvalo se ve tmě. V důsledku tahu horolezeckého lana vedoucího někde shora se začal za naší asistence Martin v oranžových nosítkách pomalu stavět do svislé polohy. Po chvíli už visí nad zemí v podivném oranžovém kokonu a naprosto odevzdán do rukou těch nahoře. Pomalu začíná stoupat vzhůru k otvoru. Lana mizí ve tmě a Martin jakoby plaval volně v prostoru. Otvor se zdá se zespod tak malinký!

Když se rulička nosítek i s Martinem dostala těsně ke stropu, pohyb ustal. Nějaký problém, bylo nám dole hned jasné. A taky že jo. Martin se do malého otvoru nevešel, a to i přes to, že jsme jej poměrně festovně v nosítkách dotáhli. Větší dotažení už by mohlo způsobit zaškrcení a následné odkrvení Martinových končetin, což by pro něj mohlo být smrtelně nebezpečné. V zaškrcených částech těla se totiž hromadí odpadní látky, které jsou pak, po uvolnění sevření, i s krví transportování krevním řečištěm k vnitřním orgánům. Ty v krajním případě mohou způsobit jejich selhání. Ze stejného důvodu Martin také nemohl zůstat takto pevně „spoután“ zbytečně dlouho v nosítkách. Z úvah nás vytrhly vzrušené hlasy a rány kladivem. Kousíčky betonu neochotně odskakovaly z okrajů díry, jak se jej kluci snažili rozšířit. Vše jsme pozorovali spolu s Martinem, který byl spuštěn zpět k nám, z bezpečí při stěně rezervoáru. Ke slovu brzy přichází také elektrická šavlová pila Milwaukee, která se s chutí zakusuje do vzdorujícího materiálu.

Čas běží. Otvor se daří zvětšovat jen velice zvolna. Nečekané prodlevy využíváme k úpravě horní části nosítek. Stahujeme je tak, aby byly co nejužší. Daří se nám však získat už jen milimetry. Je to všechno na klukách tam nahoře, uvědomujeme si. Všichni se jakoby na povel podíváme vzhůru. Kluci se střídají u nástrojů jeden po druhém. Chvíli bzučí pila a sotva utichne, ozývají se mohutné údery těžkého kladiva. Honza, který právě popadl pilu, maká, až z něj leje a výsledky společné práce jsou konečně vidět. Jeden za druhým přeřezává Honza armovací dráty, které i po letech drží velmi kvalitní beton pohromadě. Přeci jen musel plášť budovy po dlouhá léta bezchybně odolávat obrovskému tlaku vody, než byl vodojem zrušen. Brzy přijde druhý pokus o Martinovo vytažení. Všichni jsme zvědaví, jak to dopadne…

„Tak pojďte, jdeme na to,“ ozve se nad námi. Martin absolvuje podruhé tutéž cestu. Zastavuje se ale na stejném místě. „Že by to bylo ještě málo,“ říkáme si my dole. „Ne, dává se opět do pohybu“, říká kolega. A skutečně. Martin pomalu mizí v nepředstavitelně malém otvoru, který je jedinou cestou k jeho záchraně. Za chvíli už vidíme jen konec nosítek – jeho nohy. Spěcháme rychle nahoru, abychom ho stihli ještě v otvoru. Přicházíme právě včas, abychom Martina v jeho kuriózní poloze zastihli.

„To byl dnes tedy skutečně husarský kousek“, hodnotíme společnou akci. Soustředěná atmosféra se zvolna uvolňuje a přichází první vtípky na Martinovu adresu, sotva byl chudák vyproštěn z ocelového sevření nosítek. Kolikrát už tohle většina z přítomných kluků zažila. Povedená akce, vždy významně zlepší náladu všech přítomných. Nevím, jak je tomu u ostatních kluků, ale mně obvykle běží hlavou něco v tom smyslu, že díky povedené akci a často i štěstí, bude mít zachráněný možnost pokračovat v tom, co tady na Zemi započal. To není málo. Naposledy jsem podobně uvažoval, při záchranné akci na předposlední šichtě. Pětiletá holčička si zašprajcovala za radiátor nožičku tak nešikovně, že jsme radiátor museli těsně u stěny odstřihnout pákovými nůžkami. Teprve pak ustoupilo bolestivé sevření. Drobné chodidlo holčičky bylo ušetřeno jakéhokoliv zranění. Se slzami v očích se přitulila těsně k mámě. Když jsem pak společně s kolegou se zdravotnickým kufříkem opouštěl místnost, míjel jsem jednu z příbuzných a četl vděk v jejich očích. Nic neříkala. Povzbudivě jsem na ni mrkl a vyšel ze dveří…

Právě pro takové a podobné situace se hasiči prostřednictvím svých mnohdy i velmi náročných výcviků připravují. Odměnou jim jsou pak nejen pocity z dobře vykonané práce, ale také srdečný dík těch, kteří se ať už svou zásluhou nebo nepřízní osudu ocitli na prahu života a smrti, na prahu života ve štěstí či naopak v bolesti z nenahraditelné ztráty.        

Foto a text: Štěpán Mikulka