Den pátý

Tak, a mám před sebou svůj poslední den v předzimních Jeseníkách. Zítra už má totiž podle předpovědi přijít nějaká velká vichřice, nejspíš i s pořádnou slotou. Ne že by mě atmosféra, jistě ne nepodobná té z „Anděla na horách“, kdy pan Marvan zůstal díky počasí uvězněn kdesi na Gerlachu, nelákala. Mohl bych si tak alespoň prostudovat něco málo o historii chaty Švýcárny, jelikož na konci tmavé chodbičky v přízemí jsem zahlédl malinkou knihovnu a v ní hezky starou kroniku. Jistě jsou tu všechny ty knihy právě pro takovouto příležitost. Spíš mě to ale už táhne dolů k rodině. Také mě tam dole čeká pár povinností, i když jsem se před svým odjezdem snažil, abych spoustu věcí vyřídil dopředu, a tak si udělal nějaký náskok...

Když brzy ráno a pravděpodobně už tedy naposledy, mířím tmavou chodbičkou směrem ke dveřím horské chaty, ještě než povytáhnu v zámku klíče paní správcové, abych za sebou mohl dveře jako jediný současný host opět zamknout, zastavuji se přeci jen na okamžik u výpisu stručné historie chaty, Visí na dřevěné stěně vpravo u dveří. Snad mi zatím tam venku nic neuteče:-). V přítmí naprosto tiché chodbičky vonící historií desítek příběhů sportovců, myslivců, milovníků přírody, z nichž za dobu existence chaty mnozí jistě společně se svými sny a ambicemi zestárli, luštím první řádky…

Jako většina místních horských chat, také Švýcárna byla kdysi hodně a hodně dávno obyčejnou salaší. Osobně si myslím, že se tehdy pastevectví v Jeseníkách nejspíš až tolik nedařilo, jelikož léto je zde, ve výšce 1304 m n. m., opravdu velmi krátké. Spíše sem nahoru vyráželi místní domorodci pouze na sena, tak jak se to dodnes dá vidět třeba v Rumunsku nebo na sousedním Slovensku. Tehdejší jesenický hřeben, což dokládají i hloubkové sondy prováděné na rašeliništích (svým obsahem jednotlivých druhů pylových zrna a semen), nebyl zdaleka tak zarostlý lesem, jak je tomu dnes. Z těchto časů zůstaly na některých svazích Jeseníků dávno již bujnou vegetací zarostlé, ale místy dodnes patrné, cesty směřující do hlubokých údolí. Tam se přeci jen asi žilo po většinu roku lépe. Bylo to ale zase vprostřed lesů, takže místní, podobně jako to dnes dělá jesenická jelení zvěř, vyráželi pro sena právě sem nahoru. Ale zpět k historii chaty… Tuto první stavbu zde tedy nechal postavit Alois Josef II. z Liechtensteina už v roce 1829. Salaš prý tehdy užíval švýcarský bača, odtud tedy nejspíš ono pojmenování Švýcárna. S rozvojem turistiky pak byla v roce 1887 salaš nahrazena srubovou horskou chatou, která zde postupně upravována stojí dodnes.

Otevírám dveře a vstupuji do malinké „předsíňky“, která naopak bývá otevřená po celou noc, aby se tu mohl ohřát nějaký ten zbloudilý turista. Vrážím do tmy směrem k blednoucímu jihovýchodnímu obzoru a hlavou mi běží moje vlastní historie spojená s tímto kouzelným místem v horách. Kdy já jsem tady vlastně byl poprvé, říkám si, pravidelnými kroky ukrajujíc metry dělící mě od dalšího dobrodružství. Vzpomínky zaletí až kamsi do sluncem prosvíceného dětství. To byl tuším rok 1985. Sakra, to už je dávno! Taky jsem zestárl, nebo alespoň „… potvory moje buňky, já jsem mlád…,“ jak říkával pan Werich:-). Matně si pamatuji, že tehdy byly na Vřesovce, tehdy v podstatě sousední horské chatě, ještě její ruiny po požáru tuším. Chatu zde už dnes ale nenajdete. Vše bylo odklizeno, ale navštívit můžete alespoň malebnou Vřesovou studánku.

Jak se zvolna rozednívá, i mé vzpomínky blednou. Uvědomuji si také, že dnes fouká vítr obzvláště silně. Možná, že právě tohle je už předzvěst slibované vichřice. Vlastně si vítr uvědomuji až po několika kilometrech díky televizními vysílači na Pradědu, jelikož ten za velmi silného větrů hučí doslova jako proudové letadlo. Tohle není nadsázka. Skutečně je to tak. Jediný rozdíl je v tom, že se tento zvuk ozývá stále z jednoho místa, zatím co letadlo by si jej bralo s sebou stále dál. Je až obdivuhodné, jak se člověk dokáže za pár dnů skvěle aklimatizovat. Na silný a docela ledový vítr mě upozornil opravdu až vysílač. Tváře jsem si kuklou zahalil už tak nějak automaticky, ještě přes Švýcárnou, a tak mi celou cestu k rozednění bylo dobře. Stoupám do kopce a díky onomu podivnému zvuku přecházejícího ze špice vysílače mi dochází dvě věci. Zvěř dnes určitě najdu někde v závětří, pokud lze teď tady na horách takové místo najít. Druhá věc, kterou si uvědomuji, je pozitivní. Hluk větru dokonale schová zvuky mých kroků v přeschlých horských travinách. I nějaké to prasknutí větvičky se v podobném počasí snadno ztratí. To je skutečně dobrá zpráva.  Odbočuji tedy na lovecký chodník a draze získané výškové metry opět ztrácím sestupem do údolí. Chystám se sejít k jednomu z mnoha potoků, kde bych mohl takhle brzy ráno narazit na zvěř ještě v pohybu, ale v jelení zvěř už ani moc nedoufám. V tuto chvíli zatím ještě netuším, jaké velké překvapení mi dnešní poslední den v předzimních Jeseníkách už za chvíli připraví…

Sestupuji po příkrém svahu stále dolů, až jsem z obou stran sevřen prudkými svahy údolí s ještě setmělým lesem na jeho úbočích. Jen přede mnou, v úzkém údolním véčku, svítí vycházejícím sluníčkem růžově nasvícené kopce. „Hlavně nechoď za světlem,“ napadá mě legrační fráze:-). Jsem už takřka na dně údolí u horské bystřiny, když v protějším svahu zaslechnu nějaký lomoz. Okamžitě otáčím hlavu tím směrem a současně instinktivně zaklekám na zem s fotoaparátem v pohotovostní poloze. Sotva jsem doklekl, spatřuji původce onoho zvuku. Přímo ke mně se v divém závodě řítí dva kamzíci. Neskutečně prudkým svahem, ze kterého já bych musel klouzat nejspíš po zadku, oni letí doslova jako ptáci. Jen ten kravál je neskutečný a stále se ke mně blíží. Snad za vteřinu jsou oba u mne. Oba kamzíci zastavují na fleku. Nehybní jako skála však své pohledy nevěnují mně, ale sobě navzájem. Jsou to sokové? Ano.

Pronásledovaný kamzík se dává zvolna do pohybu. Jeho sok už jej ale nedoprovází. Stojí asi šest metrů přede mnou. Plece se mu rychle pohybují, jak rychle dýchá. Srst na hřbetě má vzrušením zježenou. Stále se i přes velmi krátkou vzdálenost nedívá na mně. Soustředěným pohledem provází svého odcházejícího poraženého soka. Ví, že dál jít nemůže. Někde vysoko nad námi, jej čekají ty, kvůli kterým se celé divadlo odehrálo. Nemůže je dlouho nechat bez dozoru. Vždyť z opačné strany může přijít sok jiný. Vědom si toho, že se kamzík brzy začne vracet, přičemž by si mně mohl všimnout, rozhoduji se velmi opatrně přiložit hledáček fotoaparátu k oku, abych pořídil doslova portrét vítězného kamzíka. Na tuto vzdálenost to s mým ohniskem 300 mm ani jinak nejde. Daří se mi opatrně dopravit svůj fotoaparát až k oku. Kamzík stále stojí jako socha. Pořád se ještě soustředěně dívá za odcházejícím kamzíkem. Napětí už z něj ale zjevně opadává. Svaly a šlachy se uvolňují. To, že jsem jen kousek po jeho boku, stále ještě neví. V tu chvíli neexistuje pro mě nic jiného, než on a já. Kdybych byl rys, jeho osud by byl zpečetěn.

Co se děje? Když se snažím namáčknutím spouště zaostřit, obraz v hledáčku stále zůstává neostrý. V rychlosti kontroluji všechna nastavení fotoaparátu. Vše je v pořádku. Dokonce se mi daří zkontrolovat přesuvný přepínač autofokusu pod neoprenovým obalem. Vše v pořádku. Kamzík stále stojí, ale jistě ne nadlouho. Dokonce ani povytažení a opětovné zatlačení baterie jej nevyruší. Oni tenhle můj poslední nápad však mou svízelnou situaci bohužel neřeší. Sakra, že už nemám alespoň vytaženou kameru. Tu však vždy ale vytahuji až na místě, kam jsem ten daný den směřoval. Budu muset svůj zvyk přehodnotit. V takovou chvíli bych snad ani neopovrhl mobilem, co by nouzovým „fotoaparátem“, ale ten také není po ruce. Nezbývá mi, než se jen kochat překrásným wildlife zážitkem. Kamzík se dává do pohybu. Jako bych vedle něj ani nebyl, vrací se klidně tam, odkud se před chvíli přiřítil. Tentokrát jej pohledem provázím já. Obdivným a současně možná trochu smutným pohledem jej provázím vzhůru do svahu. Když je dostatečně daleko, zkouším ještě poslední věc, která mě v souvislosti s mou tajemnou závadou jinak spolehlivého fotoaparátu napadá. Zahýbu tělem přístroje tak, že teleobjektiv pěvně svírám, aby se také nepootočil, co mi jejich vzájemná vůle umožní. Zkouška ostření a…Vše je v pořádku. Škoda. „Taková blbost,“ neodpustím si polohlasný komentář. Jaký tohle mohl být snímeček? Vše se seběhlo jen za několik vteřin. Právě tyto vteřiny však ve wildlife fotografii velmi často rozhodují o pořízení jedinečného snímku. Neexistuje žádný druhý pokus, někdy i po mnoho následujících let a někdy i dokonce života. Diana mi však připravila už za okamžik docela slušnou „náplast“, ale to bych předbíhal:-).

Poučen svým čerstvým nezdarem, ještě jednou kontroluji funkci autofokusu. Vše je v pořádku. Zvolna vybaluji kameru a je to tady… Další přírodní dobrodružství na sebe nenechává dlouho čekat. Další kamzík? Ne. Tentokrát jde o něco úplně jiného. Mnoho lidí by nejspíš jen vyrazilo dál a ani by si nevšimlo poměrně nenápadného zvuku, který se v mé blízkosti začal ozývat. Dívám se tím směrem a hlas určuji nejspíš jako hlas strakapouda. Takřka ve stejném okamžiku mi dochází, že právě někde z těchto míst jsem v předchozích dnech zaslechl teritoriální tlukot datlíka, který se zdá být v Jeseníkách velmi vzácný. Zjištěn byl vlastně teprve nedávno. To se musí prověřit. Po pár krocích znám potěšující odpověď. Na suchém smrku spatřuji tzv. kovadlinku, místo, kde si datlovití ptáci, obvykle v nějaké škvíře, uchycují šišky, aby z nich vyloupali šišková semínka. Pod takovými místy jsou často celé hromady použitých šišek, které naznačují, jak často sem onen kovaříček zalétá. Jen kousek pod jednou zaklíněnou šiškou skutečně pokřikuje onen vzácný tvor – datlík tříprstý. Vidím jej poprvé v životě. Kochám se jen vteřinku a pak okamžitě pořizuji několik dokumentárních záběrů. Vše tentokrát funguje, jak má. Kartu fotoaparátu a posléze i kartu kamery postupně zaplňují záběry vzácného šplhavce. Když pak datlík odlétá za svým denním chlebem, rozhoduji se co dál. Vyrazím za kamzíkem. Uvidíme, jestli přeci jen nedostanu druhou šanci.

Ještě než slezu přímo k potůčku, na zmrzlém povrchu sebou pěkně říznu. Tvrdě dopadnu na stativ a kameru. Vše ale, jak se zdá, funguje. Očarován zimní nádherou horské bystřiny na několik okamžiků zapomínám na kamzíka. Ten mi jistě neuteče, říkám si, zatím co přehazuji “tele“ za „širokáč“. Následující okamžiky fotografuji zamrzající břehy a kameny pokrývající suché lístky horských jeřábů. Seschlé kapradiny, naklánějící kdysi svá zelená těla k vodní hladině šplouchajícího potůčku, dnes zatuhly v ledovém objetí. Poskakuji kolem bystřiny jako nějaký tajtrlík hledajíc vhodný úhel pro své snímky. Jednou mě zaujmou právě ony lístky jeřábu, které zůstaly viset vprostřed proudu na kameni, jindy se zas obdivuji ledovým baňkám visícím na ošplouchávaném břehu potoka. Jako děti jsme jim, kdo ví proč, s bratrem říkali krása nesmírná a ulamovali jsme je, abychom je s obdivem brali do maličkých promrzlých dlaní. Měli jsme tehdy pravdu. Je to skutečně krása nesmírná…

Po chvíli vyrážím do strmého svahu ve stopách kamzíka. Nutno říct, že jeho trasu vzhůru absolvuji v mnohonásobně delším čase než on. Terén je doslova krkolomný a některé úseky musím absolvovat jen s největší opatrností. Navíc jsem se snažil postupovat v naprosté tichosti, což je v podzimním suchém podrostu také velmi obtížné. Ještě že je tu ten vítr. Strmý svah jako by neměl konce. Za každým horizontem se objevil horizont nový, a tak to šlo stále dokola. Asi dvakrát se ohlížím dolů. Je mi jasné, že jediný chybný krok by mě stál nejednu pohmožděninu… Konečně stojím na vrcholu. Rukavicí otírám uřícené čelo. Současně se snažím zklidnit divoký dech. Díky svému zaměstnání nějakou kondičku mám, ale tohle teda bylo něco. Za pár desítek vteřin jsem už ale v pohodě a pozorně si prohlížím okolní terén. Všude kolem se nachází skalky nejrůznějších velikostí. Při bližším zkoumání nacházím pod některými z nich vyležená místa se spoustou drobných kamzičích bobků. Tohle bude místo jejich odpočinku, říkám si, ale kde jsou teď? Chytám se jednoho kamzičího chodníku a pouštím se do nitra horského lesa. Neustále sleduji nízko při zemi prostor před sebou. Občas musím dopomoci svým očím objektivem, jelikož terén je skutečně velmi nepřehledný. Snažím se zkrátka dělat všechno proto, abych bystré čertíky objevil jako první. To by bylo hodně dobré.

Z kamery i fotoaparátu už mám dávno sejmuty konvertor i telepředsádku, jelikož tady je určitě neupotřebím. Jestli na kamzíky narazím, tak to bude setkání doslova velmi blízké. Po mé levé straně a mírně přede mnou spatřuji v mírné dolince něco jako hřbet kamzíka. Rychle se ujišťuji přes foťák a skutečně se nepletu. Bezvadný! Tak jsem je našel. Teď jen zjistit, kterým směrem se pohybuje. Odpověď dostávám velmi záhy. Nad kamzíkem se objevuje vůdčí koza, vystupuje na vývrat, odkud se přibližně minutu pozorně rozhlíží, a pak na něj ulehá. Znamená to tedy, že sem kamzíci právě přišli a asi se na místě nějaký čas zdrží. Výborně. Jsem sice daleko, ale při troše štěstí se některý z pastvících se kamzíků může přiblížit i ke mně. Takové okamžiky mám nejraději. V klidu mohu sledovat chování svých oblíbených zvířat, aniž bych je jakkoliv rušil. A opravdu si to užívám. Vlastně zatím ani nefotím, jen kameru jsem na stativu nasměroval na kamzici ležící na vývratu a zapnul ji.

Minuty běží. Po chvíli už mám před sebou celé stádo. Věková skladba stáda je typická pro podobné skupinky. Od nejstarší vůdčí kamzice, které může být kolem šesti nebo sedmi let, až po několik letošních kamzíčat s růžky hodně nízko pod slechy. Kamzík, v jehož stopě jsem na toto místo dorazil, tady není. Říje už se sice schyluje k závěru, ale přesto bude určitě někde nedaleko. Mého úvahy přerušuje pohyb v mé těsné blízkosti. Sakra, na kameru už je pozdě, říkám si. Plně vytažený stativ stojí přímo vprostřed chodníku. Nu což, budu akorát fotografovat. Opatrně opírám teleobjektiv o kmen smrku, u jehož paty se krčím a čekám, co přijde. Kousek přede mnou vidím malinký kousek kamzičí hlavy vyčnívající zpoza smrku. Těsně u kmene, pak sleduje můj stativ s kamerou bystré kamzičí oko. Dobře vím, co přijde. Hra na „kdozkoho“. Kamzíci mají neskutečnou trpělivost při pozorování svého okolí. Zejména tehdy, když se jim něco nezdá, jako by zkameněli. Nejinak je tomu v tomto případě. Člověk může být sebe líp usazen a říkat si, že vydrží bez hnutí, ale kamzík jej většinou přesvědčí o opaku. Dlouhé minuty na sebe koukáme. Jediné, v čem mám teď jistotu, je to, že mi v následujících minutách určitě nebude zima. Tělo se totiž, díky mé strnulé poloze začíná lehce chvět, ne nepodobně, jako třeba čmelák v časném jaru. Teď už jde o vteřiny. Brzy se už budu muset pohnout, říkám si v duchu. Svaly začínají zvolna povolovat. Čtyřkilové fotonádobíčku, ač opřené o strom, přeci jen dá člověku zabrat. Vzdávám to přesně ve chvíli, kdy kamzíkova hlava mizí na okamžik za stromem. Změna polohy je dílem okamžiku.

Kamzík opět vykukuje. Vidím na jeho těle každý chloupek jeho zimní srsti. Nozdry se mu neznatelně chvějí. Krásně hnědé soustředěné oko ani nemrkne. Pak se kamzík vydává vpřed. Velice pomalu vstupuje do prostoru mezi větvemi a kmenem smrku, které celý obraz krásně rámují. Pořizuji první snímek. Potom vystupuje kamzík do svahu. Konečně jej vidím v celé jeho nádheře. Snímky na kartě rychle přibývají. Jediné, co mi vadí, je to, že se nemohu podívat, jestli se ke mně neblíží ještě i další kamzíci. Můj kamzík totiž stále soustředěně sleduje rozložený stativ. Takhle se nechat zaskočit, říkám si v duchu.

Naše jedinečné a doslova osobní setkání končí tím, že se kamzík vrací zpět ke svému stádu. Ještě chvíli sleduji všechny členy stáda. Jistě se teď budou ještě dlouhé hodiny popásat na skromných horských trávnících a připravovat se tak na blížící se krutou horskou zimu. Některé z kamzic navíc brzy budou živit ještě jeden život. Kamzičí říje totiž končí. Byl položen základ příští kamzičí generace, jejíž předkové byli téměř před 99 lety přivezeni z Alp do Jeseníků. V závěru května se narodí drobounká, ale neskutečně roztomilá a hravá kamzíčata, ale o tom až jindy… Opatrně se vzdaluji, jelikož už mám brzy být na smluveném místě, kde se mám sejít se svou rodinkou, která si pro mě na hory přijela.

Cestou zpět ještě rozjímám o tom, jestlipak jsem letos jesenickou zimu spatřil do hor skutečně přicházet. Vždyť letošní listopad i počátek prosince se vymykají normálu, co se počasí týče.  Na to, že je prosinec, je tu totiž stále ještě skutečně poměrně teplo a po sněhu nikde ani památky. Teplota se dostávala pár stupínků pod bod mrazu vždy jen na noc a časně z rána. Pohledem hladím svahy a les kolem sebe. Uvědomuji si, že příroda je i přesto na zimu připravená. To, že tady zatím není sníh, pro přírodu a její obyvatele nic neznamená. Prostě jen všichni dostali malinko většího fóra. A až jednou procitnou Jeseníky do bílého mrazivého rána, budu se snažit být přitom, abych o tom podal své fotografické svědectví. I když mi nakonec celou cestu zpět do Bruntálu bušily do předního skla automobilu drobné krystalky sněhu, snímek zasněžené krajiny je vlastně to jediné, co si ze svého hledání zimy v Jeseníkách letos nepřivážím. Nádherných zážitků s jesenickou zvěří, navíc v podmanivé krajině svých oblíbených hor, jsem však měl až až:-). Tak snad za rok, tentokrát u jesenického podzimu…

Foto a text: Štěpán Mikulka