Den čtvrtý

Tak tu máme 1. prosince. S tímto datem má většina z nás spojenu už sněhem zafoukanou krajinu, ale letos je všechno jinak. Dokonce snad prý byl letošní listopad nejsušším listopadem za posledních více než 200 let. Je pravda, že kdyby bylo deštivo, už i tady na horách by byl nějaký ten sníh. Takhle je každé ráno pouze silná námraza, která vzniká díky všudypřítomné mlze a teplotám pod bodem mrazu. Nutno říci, že já z námrazy zas tak velkou radost nemám. Je totiž slyšet každý můj krok. Kdyby foukal alespoň ten vítr, co fučel v minulých dnech, nebyl by to až takový problém. Dnešní ráno však bylo téměř bezvětrné a můj pohyb v terénu byl tudíž neuvěřitelně hlučný. Možná to zní trochu jako nadsázka, ale když si člověk uvědomí, že tady nahoru nedoléhají téměř žádné civilizační zvuky, tak kromě občasného zpěvu křivek, kontaktního hlasu kvíčal či krákání krkavců, je tady takřka absolutní ticho. Člověk pak ani nemusí šlápnout třeba na suchou větvičku a stejně je právě díky námraze všeobjímajícímu tichu dlouho dopředu prozrazen. Jedinou možností je takřka ultrapomalý pohyb, kdy člověk nejprve dlouhé minuty naslouchá, jestli náhodou není něco před ním. Teprve pak může na vzdálenost, na kterou zhruba slyší, pokračovat a opět zastavit a naslouchat, a pak celý postup opět opakovat. Jiná možnost není.

Potíž s hlukem nemám dnes jen já, ale i kamzíci, za kterými jsem se, jako za jedinou zvěří, která se tady nahoře dosud ještě aktivně zdržuje, vypravil. Jelikož je ráno, je předpoklad, že budou v pohybu, takže zvolená strategie by měla fungovat. Ale jen měla. Bude to nejspíš vypadat, že jsem jako fotolovec stále s něčím nespokojený, ale zkrátka se vždy najde něco, co člověku komplikuje život. Věřte mi, že podobné starosti má každý wildlife fotograf, jelikož jeho „protivníkem“ jsou většinou tvorové vybavení jedinečnými smysly, tvorové, kteří jsou navíc ve svém prostředí, které znají stejně dobře, jako my třeba vlastní byt. Ten můj dnešní zádrhel spočívá v tom, že lehounký větřík lehký „větřík“ – proud vzduchu mezi různě teplými vrstvami ovzduší, fouká vždy právě tam, kam chci jít. A tak se mi stalo, že i přes mou snahu po dlouhé hodiny nespatřuji snad jediného tvora, který se řídí čichem.

To s ptáky mám větší štěstí. Nejen že si opět užívám nesčetných křivek, ale z protějšího hřebínku slyším snad i vzácného datlíka tříprstého. Jeho ťukání je totiž celkem snadno rozpoznatelné díky poměrně pomalé frekvence úhozů zobáku, ale nerad bych se ve svém soudu ukvapoval. Ideální by bylo jeho přímé pozorování, což se zatím v Jeseníkách mnoha lidem nepodařilo. Zdá se, že tento pták provází kůrovcem napadené lokality, jelikož například na Šumavě se mu v poslední době velmi daří.  U nás, v Jeseníkách, se v poslední době zdá, že by tento drobný šplhavec mohl být na vzestupu. První oficiální pozorování a také hnízdění je tuším datováno k minulému roku. Je ale velmi pravděpodobné, že datlíci Jeseníky obývají nepozorováni již delší čas. Můj kamarád, nadšený běžkař, se však už zhruba před osmy lety dušoval, že jej viděl poblíž Jelení studánky. Jelikož i ono poslední pozorování datlíka pochází z blízkosti této lokality, nezbývá než kamarádovi věřit, ač je tělem i duší spíše nadšený entomolog:-). Datlíka se snažím samozřejmě přilákat nahrávkou z mobilu, ale ranní mrazík vycucl baterii až neuvěřitelně brzy. Něco energie si musím nechat pro případnou nehodu, a proto raději přístroj vypínám. V lákání přesto ale pokračuji, na mé ťukání klacíkem o kmen však reaguje pouze strakapoud velký z hřebínku, na kterém právě stojím já.

Malé dobrodružství s našimi šplhavci je tedy u konce a já opět můžu pokračovat v cestě za kamzíky. Ono takové malé zdržení je jenom k užitku. Okolí se pěkně uklidní a také tep srdce se po námaze ve svahovitém terénu opět navrátí k normálu. Člověk se tedy i přes svalovou námahu tolik nepotí. On by to nebyl za normálních okolností až takový problém. Při dostatečném pohybu člověk opět uschne. Při mé dnešní strategii s nedostatkem pohybu by však člověk velmi rychle prochladl.

Jediným mým společníkem v jinak zdánlivě mrtvém lese je, jak se zdá, tmavý rejsek horský, kterého spatřuji jen pár metrů pod sebou u paty sukovitého smrku. Co naplat, říkám si, nejspíš jsem dnes díky špatnému větru nadobro prozrazen. Navíc se z údolí tlačí nahoru obligátní mlha, takže za chvilku už to nebude ani k focení. Doposud jsem si inverzní ráno celkem užíval. Dokonce byl vidět i Kralický sněžník, který jakoby plaval ve šlehačkovém poháru. S přicházející mlhou musím změnit strategii a svůj pohyb terénem zrychlit, dřív než ke mně z údolí připlují opravdu velké porce šlehačky:-). Vydávám se tedy na další cestu po kamzičím chodníku už mnohem rychleji. S nějakým snímkem už vlastně ani nepočítám. Z mlhy jsem opět poměrně rozladěn, jelikož jsem si jí včera užil dosytnosti. Dokonce se rozhoduji, že jestli to tak půjde dál, budu se už zítra vracet domů. Prvního sněhu, natož opravdové zimy, se na mé letošní prosincové výpravě už nejspíš nedočkám:-(.

V této mírně pošmourné náladě pokračuji dál, nepočítaje už s jakýmkoliv snímkem. Kamzičí chodník drží vrstevnice ve velmi příkrém svahu, až mám z té netradiční polohy nohy v těžkých botách chodidla na jedné straně silně otlačená. Kamzík přeci jen nejsem. Okolní les se začíná měnit. Pozvolna přibývají drobné skalky a svah pode mnou je stále strmější. Stále si opakuji, že musím našlapovat opravdu velmi opatrně, jelikož tady by mě asi hned tak někdo nenašel. Divoký ráz okolního lesa si mě po chvíli naprosto získává. Jako by mi dnešní den začínal znovu. Najednou vidím všechno jinýma očima. Naráz mi vůbec nevadí, že o kamzíky nejspíš ani nezavadím. Také přicházející mlha jako by k okolní divočině doslova neodmyslitelně patřila. Můžu si hlavu ukroutit tím, jak nevím, kam se dřív dívat. Hned nahoru, hned dolů, hned zpátky… Střídavě fotím i natáčím ty nejdivočejší jesenické scenérie, jaké jsem zatím poznal. Skalek přitom ještě přibývá. Mnoho padlých stromů se mi staví do cesty, jako by mě ani nechtěly pustit dál. Kamzičí chodník však vede dál – neklamné znamení, že tohle slepá ulička není. Je mi ale jasné, že nemusí být slepá pro kamzíka, ale pro člověka ano. Jediný větší přeskok strže by mé kroky znenadání zastavil a já bych musel absolvovat náročnou cestu zpět. To by se mi moc nelíbilo. Je zajímavé, jak se člověk s badatelskou duší nerad vrací…

Předpokládám, že tahle vlastnost byla dána do vínku spíše mužům, jelikož ženy o takových nepřístupných končinách slýcháváme básnit jen velmi málo. Najdou se však i mezi ženami výjimky, které by nám všem, běžným lesním šmejdilům, daly naprdel. Teprve mnohem později střídají mužská objevitelská léta roky návratů. To se pak vrací do téměř zapomenutých krajů a z paměti loví hřejivé okamžiky svého mládí. Tyto cesty návratů však už většinou neabsolvuje nikdo z nás sám. Často máme potřebu své vzpomínky s někým sdílet. Možná je to jediný lék proti nostalgii, která by jistě na osamělou lidskou duši dolehla, možná jen prostý, i když mnohdy realitě na hony vzdálený lidský pocit, že to, co bylo dobré pro mě, bude dobré i pro mé nejbližší. Své světy si však utváříme každý sám. Každý sám, podle vlastní chuti, přidáváme nové a nové ingredience do polévky svého života. Jak voní, jak nás na jaře volá… A když se stane, že se náhodou najde někdo, kdo má jen trošku podobný apetit jako my, je potřeba se ho držet. Takových lidí mnoho není. Nebo se s nimi dlouho míjíme, jelikož našim ingrediencím přijdou na chuť až po letech. To se často týká naší vlastní krve, našich dětí. Co naplat. Hlavně kdyby to alespoň přišlo…

Chodník, kterého se stále ještě držím, nekončí. Občas se mi jen ztrácí za skalní rozsedlinou, ale brzy jej opět nalézám. Některá místa jsou už tak úzká, že se musím přidržovat smrkových kořenů a udržovat svou rovnováhu stativem s kamerou. Najednou stojím na konci světa. Teda to tak skoro vypadá. Zde totiž kamzičí chodník uhýbá téměř o sto osmdesát stupňů zpět a přede mnou je tudíž otevřený prostor. Prázdnota. Jen špičky letitých smrků, snad stovku metrů pode mnou, dávají jakousi oporu mým očím. Člověku by se až hlava zatočila. Zvláštní místo…

Uhýbám zpět a vcházím do naprosto jiného lesa. Je mnohem řidší a vyšší. Mnoho smrků je zde napadeno kůrovcem, ale jakoby příroda sama o této skutečnosti věděla, tento les je podlítaný stovkami smrkových semenáčků. Bude škoda těchto velikánů, až padnou k zemi. Až to přijde, náhle se otevře nad hlavami malých smrčků modré nebe. Tohle tady v Jeseníkách nejspíš ještě nikdy nezažily. To listnáče, ty na zimu opadávají, smrky ale musí padnout celé. Mé rozjímání přerušuje pohyb přede mnou. Tak přeci jen kamzík! Zaslechl mé kroky, ale teď se nemá čeho chytit. V mlze stojím nehnutě a vítr mi kupodivu přeje. Vím, co přijde. Začne si mě obcházet a podobně jako vysoká se pokusí přijít si pro vítr. To je ideální příležitost pro pořízení nějakého snímečku, říkám si. Nakonec se mi daří pár záběrů pořídit.

Kamzík, teď už klidný, míří kamsi dolů, kde jistě dlí zbytek jeho rodinného stáda. Vydávám se opačným směrem. Metry stoupání mi každým krokem ubírají sil. Uvědomuji si, že jsem ještě neobědval, a kromě několika rampouchů ve skalách, jsem ani nic nepil. Vítr sílí a mlhy stále přibývá. Přesto jsem úplně v pohodě. Bez problémů zdolávám v přímém směru kopec, který se mi na okamžik postavil do cesty. Nálada je také fajn. Včerejší krizový den už mám dnes zkrátka za sebou. Tělo i hlava si už zkrátka přivykly na úsporný horský režim. Náladu mi navíc vylepšuje slídící kamzík, který směřuje přímo ke mně. Vydává těžko specifikovatelný zvuk. Opatrně přidřepávám do borůvčí a trpělivě sleduji jeho přibližující se tělo v hledáčku fotoaparátu. Fajn, tak tohle je ta správná chvíle. Ozve se cvaknutí, a pak ještě jedno. Kamzík, pravděpodobně dosud ošálený svojí touhou po zachování rodu, tyto zvuky nevnímá jako nepřátelské. A pak přichází nádherný okamžik kamzičího flemování. Kamzík vytáčí hlavu za pomyslnou nebo možná i skutečnou kamzicí, ohrnuje pysky, a větří. Pořizuji dva snímky a v hlavě mi roste nový plán.

Vycouvám odtud a pokusím se mu jít naproti. To se mi celkem daří. Má to však jednu chybu. Zdá se, že kamzík někde zastavil nebo změnil směr. Svého čekání využívám k převlečení do suchého, a pak, ač nerad, vyrážím kamzíkovy v ústrety. Pokud zalehl, bude problém jej v nepřehledném terénu objevit. Je to riskantní! Kamzík většinou zalehává tak, aby měl dokonalý přehled po okolním terénu. Má předpověď se naplňuje. Kamzík se zjeví z ničeho nic nade mnou, tedy je-li to on. Okamžitě splývám se zemí, z níž cítím kamzičí pižmo. Tak, a teď mě zkus najít, říkám si. Kamzík však, jako by věděl, jakou hru s ním hraju, v poklidu zalehává s hlavou v mém směru. Jsem na tahu. Rozhoduji se vydržet, co to půjde. Takové rozhodnutí se však vždy ve svém  počátku zdá jako jednoduché, ale zdřevěnělé nohy a šlachy, někdy i chlad, člověka brzy nutí změnit svou dříve „pohodlnou“ polohu. Kamzík vytrvale hledí mým směrem a mě v mírném svahu začínají ujíždět nohy. Je sice pětadvacet metrů ode mě, ale je mi jasné, že vidí naprosto dokonale. Zarývám prsty do studené země a snažím se přitahovat nahoru, abych odlehčil ujíždějícím nohám. Pak přijde má chvíle. Kamzík na okamžik odvrací hlavu. Rychle svou polohu upravuji tak, aby mi nohy tolik neujížděly. Kdybych chtěl střílet, šlo by to už dávno. Já však chci fotografovat a na snímek to zatím ještě není. Kamzík nějak podezřele jistí směrem ze svahu. Zdá se, že tam asi větří svůj protějšek. Brzy vstává a zvolna sestupuje za hlasem své touhy. Pořizuji nakonec jen několik dokumentárních snímků.

Cesta zpět na Švýcárnu už není ničím zajímavá. Jen cáry mlhy dělají se západem slunce hotové divy. Scenérie se mění velmi dynamicky od fádní mlžné šedi, až po mystickou rudou hradbu mraků rodící se v údolí pode mnou. Tak končí první prosincový den roku 2011. Jiný takový už nebude. My lidé, si to moc neuvědomujeme, ale každý náš den vlastně žijeme jako nový a nový originál. Koukáme na něco, co nikdy dřív a nikdy později už nebude naprosto stejné. Procházíme svým životem jako nějakou galerií s tisíci originály. U některých musíme na chvíli zastavit své kroky, musíme je pozorně sledovat, aby nám došlo, co právě tímhle zdánlivě nenápadným dílkem chtěl autor říci. Jiné bijí do očí svým nekonvenčním pojetím. Někdy jde o stylový chaos, ve kterém se nemůžeme třeba i dlouhá léta vyznat. Chtěli bychom něco udělat jinak, od základu změnit, ale už s tím nejde hnout, jen se poučit. U jiných zas může být jejich barevná kombinace, možná až barevná brutalita, nad náš vkus, ale zase je to náš den tak, jako k nám přišel, jaký jsme si ho často sami udělali. Přesto všechno, je tato galerie našich dnů natolik výjimečná a neskutečně prchavá, že by bylo škoda projít kolem některého dílka jen tak bez povšimnutí, nedívat se vlevo, vpravo, hnát se jen slepě někam vpřed. Své dny si musíme co nejvíce užít. Jiné stejné už zkrátka nepřijdou. Jednou i naše vernisáž skončí, takže carpe diem…

Já si ten svůj dnešní nakonec také užil pěkně. Hezky na vlastní kůži:-). Po příchodu k chatě v setmělé krajině ještě fotografuji zvoničku před Švýcárnou, která zde stojí na památku všem, kteří se z hor už nevrátili. Skromné světýlko zespod nasvěcující bronzový zvonek odlitý kumštýři na Velehradě, dává celé scenérii prazvláštní atmosféru. Zvonička mi na sklonku toho prvního prosincového dne připadá jako maják navádějící k sobě všechny duše v horách zbloudilé. Napadá mě jediné. Měli své hory raději, než svůj život. Čest jejich památce…  

Foto a text: Štěpán Mikulka