Den třetí

Tak, a je tu den třetí. Dnešní den je osobitý hned dvakrát. Je totiž posledního listopadu, tedy poslední den, kdy se dá dle plánu lovu oficiálně lovit kamzík. Současně ale bývá třetí den také dnem krizovým. Co to znamená? Třetí den se vždycky něco semele, pokazí, dohádá atd. Je to dáno asi tím, že třetí den je obvykle posledním dnem, kdy si tělo, a hlavně hlava, stále ještě nepřivyklo na nový režim nejrůznějších expedic. Kdo o tomhle neví a nemá připraveno podobné vysvětlení, může si pokazit náladu či vztahy v expedici na všechny dny následující. Stačí jen zatnout zuby a čtvrtý den už vše funguje tak, jak má. Uvidíme, jak to dnes bude se mnou. Snad se má duše s tělem příliš nedohádá:-).

Ráno rozhodně krizově nevypadá. Orion mi opět svítí do okna, takže by mělo být hezky. Jelikož je venku úplně jasno a předpokládám tudíž silný mráz, rozhoduji se, že se obléknu o něco lépe než obvykle. Už po pár ujitých metrech mi však dochází, že to byla chyba. Navzdory ledovému vichru, který je zde na horách snad už tradicí, mi už po krátkém stoupání začíná být vedro. Jedinou možností je zpomalit. Jak ale tímto tempem chytnout východ slunce? Nakonec přicházím na vytipované místo takřka na poslední chvíli. Sluníčko už vykukuje zpoza Beskyd. Kamera ale stejně zlobí. Pořád ne a ne zaostřit, a tak nakonec zůstávám u focení. Výsledek je ale přibližně stejný. No co, trocha imprese… Ráno je doslova malebné, jen kdyby ještě prázdné loučky mezi klečí navštívil nějaký ten jelínek. Překvapení se však nekoná, a tak při další cestě celkem potupně nasazuji širokáč a snažím se zachytit příchod nového dne do horských smrčin.

Dlouhé minuty se kochám tímto ranním představením a málem si ani nevšimnu, že opět přichází mlha. Na mírném hřebínku už je všude kolem mně a optimistické slunce mizí kdesi v horském koktejlu drobounkých kapiček a vůní. Uklidňuji se tím, že i včerejšek vypadal velmi podobně a nakonec se krásně vyčasilo. Naslepo proto vyrážím mlhou do míst, kde tuším švýcárenskou cestu. Aniž si to uvědomuji, už v tuto chvíli si díky svému příliš teplému oblečení a lehkovážnému určení směru v tak husté mlze zadělávám na krizi. Ta se nevyhnutelně dostavuje už po několika hodinách. Díky roztrhané mlze se mi konečně daří určit moji polohu. Jsem celkem správně, ale zbytečně komplikovanou cestou naprosto propocený. Pomalu mi dochází, že takhle toho moc nenafotím. I když s sebou nosívám základní náhradní oblečení, je mi jasné, že dnes budu muset setrvat v neustálém pohybu, aby mi bylo v horské sychravině stále teplo. To jsem ale dnes nechtěl. Spíš jsem se chtěl přilepit na nějaké menší stádečko kamzíků a strávit s ním celý den. Díky mlze je ale asi jen stěží najdu. Špatný teplotní komfort mi kazí pocit z jinak nádherného horského lesa. Padlé kmeny leží jeden přes druhý, tak jak je zde čas uložil a na mnohých z nich už zmlazuje horský les. Mnoho suchých pamětníků dávných časů dosud ještě stojí a dodává horskému lesu v mlžném podzimním oparu neopakovatelnou atmosféru.

Tekutiny z mého těla rychle s potem odchází a já se už pár minut podvědomě rozhlížím po nějakém prameništi, odkud bych se konečně napil. Dochází mi, že jedině takto člověk může alespoň částečně pochopit různé denní motivace (stereotypy) divoké zvěře, které jsou část určujícím faktorem pro denní rytmus a migrace divoké zvěře. Většinou jde samozřejmě právě o potravu a vodu. Mnohdy také o teplotní komfort v chládku či na sluníčku, dle aktuálních povětrnostních podmínek či ročního období. Jindy může počínání zvěře na první pohled působit nelogicky, a to například v případech, kdy jednu, pro člověka téměř neznatelnou formu „nepohodlí“ vymění za jinou, pro nás zřejmou „nepohodlnost“. Příkladem může být dotěrný hmyz, který mohou omezit jinak méně navštěvovaná větrná stávaniště ve vyšších nadmořských polohách atd.

Teď v říji je hnacím motorem také pudová touha. Nakonec však stejně vše určuje samičí zvěř, která opět zpravidla hledá jen potravu, vodu či bezpečí zpravidla s ohledem pro nejmladší členy stáda. Jednotlivé preference by jistě stály za hlubší bádání či výzkum, jelikož by jistě poskytl plnohodnotnou odpověď na otázku kamzíků v Jeseníkách. 

Když si však člověk na svých cestách nese vše s sebou a spí navíc v pohodlí horské chaty, nemá ani moc příležitost tento denní rytmus byť jen vzdáleně pochopit. Já s sebou nosím jen minimum jídla, spíše jen takovou nouzovou energetickou zásobu ve formě tuby s nějakým „chemickým svinstvem“ pro sportovce no a vodu si obvykle hledám kdekoliv na horách. Dnes si však brzy uvědomuji, že po velmi chladné noci budu mít malinko problém. Jedno horské prameniště za druhým nalézám už zamrzlé. Trochu jsem to pravda podcenil. Krize třetího dne se rozjíždí naplno. Ranní optimismus mizí kdesi v nenávratnu stejně jako ranní sluníčko. Já se teď, doslova jako divé zvíře, soustředím jen na nalezení vody. Navzdory všemu nepohodlí mi Diana staví do cesty kamzici, kterou se mi daří krátce filmovat. Je to však jediný okamžik, kdy na vodu nemyslím. Po jejím odchodu do příkrovu lesa hledám prameniště snad ještě urputněji. Pak se mi konečně poštěstilo jedno najít. Je sice také zamrzlé, ale tentokráte s tenkou vrstvičkou vody na ledovém povrchu. Jaká je to lahoda. Ještě, že nemám přecitlivělé zuby na chlad, říkám si, ač velmi nerad, přesto ovlivněn stupidní reklamou z TV. Přichází příjemné spočinutí. Je až obdivuhodné, jak doušek pramenité vody a kratinký odpočinek dokáže opět nabudit. Náladu mi nekazí ani informace od kamaráda, který mi v telefonu říká, že se dnes už lepšího počasí nedočkám.

Přece se teď nevzdám, říkám si a vyrážím opět do stále houstnoucí mlhy. Co je současně velmi nepříjemné, je skutečnost, že veškerá zimní výzdoba na smrcích je ta tam. Jako by zima naopak odcházela, zdá se mi. Krystalky jinovatky se změnily na krůpěje vody, která ulpívá nejen na mém oblečení, ale především na fototechnice. Největším problémem jsou však zamlžené čočky objektivů. Už po několikáté je čistím ubrouskem na čištění brýlí, ale zůstávají stále orosené. Za těchto podmínek ztrácí smysl, všechno to tahání těžké fototechniky po kopcích, říkám si a ve stejný okamžik mi dochází, že tohle už je nejspíš vrchol krizovky. Specialista na přežití, Bear Grills, vždy ve svém seriálu říká, že přežití v divočině závisí především na lidské víře v samo přežití, na optimismu a vynalézavosti. Ubrousek na leštění optiky si tedy dávám uschnout přímo na tělo, no a zároveň se ujišťuji, že jsem dosud nevyužil energetickou „tubu poslední záchrany“. Takže je vlastně pořád ještě dobře. Jen mě bolí celý člověk, optika zatím nefotí a není vidět na krokJ. I tak ale vyrážím za svým cílem, Tím dnes jsou opět kamzíci, jelikož nic jiného na horách v tuto domu snad už ani nezůstává. Čas od času se prý objeví i tajnůstkářský rys, ale to by byla sakra náhoda. Na lesních pěšinách nacházím také trus kun a možná i lišek, který v tomto ročním období obsahuje především jadérka nejrůznějších plodů, přemrzlých brusinek atd. Musím je také co nejdříve ochutnat, jelikož i jejich chuť patří k příchodu zimy do Jeseníků. Navíc prý vylouhované v alkoholu patří k jedinečné pochoutce místních horalů.

Horský les v mlze je celkem stereotypní záležitost, a tak jsem nakonec rád, když konečně nacházím menší stádečko kamzíků. K focení to ale není, a tak zkouším alespoň krátký záběr dokumentující drsné podmínky, jimž se tito obdivuhodní tvorové dokázali přizpůsobit. Uvědomuji si, že prolétnuvší krákající krkavec má možná spadeno právě na vnitřnosti slovených kusů, ale od zítřka už bude mít smůlu. Kamzíky chvíli doprovázím, až se mi nadobro ztrácí v mlžné roklině. Pohled vzhůru mi jasně naznačuje, že mé dnešní trable krizového dne stále ještě nekončí. Svah nade mnou, který by se měl stát startem k mé zpáteční cestě, je opravdu počertu příkrý. Docela rád se proto vydávám kamzičím chodníkem šikmo vzhůru, i když směřuje právě na opačnou stranu. V cestě však neleží žádní padlí smrkoví velikáni, zkrátka budu důvěřovat kamzíkům. Lehce zadýchán se nakonec objevuji na vrcholu, kde začíná už jen mírné stoupání. S výhledem, že do tohoto svahu půjdu ještě dobrou hodinu, rád využívám příležitosti vyfotografovat všudypřítomná šišková semínka na kousku kůrovcem ohlodané kůry, přičemž si mohu odpočinout. Mží a mží. Z dálky se ozývá sokol.

Na zpáteční cestě už nic zajímavého nespatřuji. Návrat sestává z neustálého stoupání do mlžných strání, občas přerušené občerstvením v dolní části horského potoka, který zatím ještě nezamrzl. Jedinou zajímavostí je pak skutečně naprosto jedinečná chuť přemrzlých brusinek, které v skromném množství nalézám na přikrčeném keříku u cesty. Nenechte se ale mýlit. Vám by při krátké návštěvě hor asi ještě moc nechutnaly. Člověk musí pár dnů skromně jíst a pít vodu bez příchuti a teprve pak jejich ojedinělá chuť může vyniknout. Jakoby se lidské smysly při cestách po horských úbočích vrátili kamsi do dětských let, kdy byly ještě citlivé a neopotřebované, nechávají se vším kolem ohromit. I tělo je po pár dnech takového horského programu o hodně skromnější stroj. Od zítřka už jistě začne pracovat naprosto ekonomicky a bez větších potíži, zkrátka si zvykne. Tělo dobře ví, jaký režim zvolit, jen je potřeba dát mu a vydržet první tři dny. Pak už funguje bezchybně. Není to však bohužel, anebo naštěstí, jeho normální stav. Po návratu do civilizace je všechno to „civilizační opotřebení“ rychle zpět, a to často snad už druhý den. Tělesné dřív, duševní později, ale přece… Každopádně ty první okamžiky v civilizaci jsou vždy velmi náročné. Vše kolem je naráz příliš hlasité a dokonce i naše podhorské, co se týče ovzduší zdánlivě čisté město, najednou nechutně smrdí různými exhaláty. Voda z kohoutků chutná divně, ale za pohodlí doma v civilizaci se zkrátka musí nějak platit. I hlava, nahoře tak čistá, se nakonec opět začne plnit nesmysly – politikou, reklamami a jinými k životu nepotřebnými věcmi.

Při své nekonečné cestě zpět si uvědomuji, že právě tato dnešní mlha může můj pobyt na horách ukončit:-(. Než sedět kvůli počasí někde na chatě, tak to je určitě lepší prožít pěkné okamžiky se svou rodinou tam dole. Zítřek rozhodne, říkám si při příchodu na chatu Švýcárnu. Ještě v kompletní výbavě usedám k horké čočkové polévce a brzy ve mně mizí jedno skutečně hodně ledové pivo. Pramenitou vodu tu bohužel nečepujou. Ta je tady pro místní naprosto všední věc. Po chvíli si ke mně přisedá správce, který se ukazuje jako velmi příjemný člověk milující hory a přírodu. V družném hovoru čas přímo letí a přidává se k nám nakonec i paní správcová. Opět se ukazuje, jak je svět malej, jelikož brzy zjišťujeme, že máme spoustu společných známých. Jsou to většinou různí přírodovědci, ochranáři či umělci. Díky nim se také dozvídám o historii zvoničky na Švýcárně. Navíc mám vzácnou příležitost prostřednictvím knihy s bohatou fotodokumentací být i při lití jejího zvonu, či vysvěcení. Na krizový třetí den jsem v příjemné atmosféře dočista zapomněl. Jen fytotechnika ve fotobatohu je stále ještě ledová a vlhká. Uvidíme, co přinese ráno 1. prosince, říkám si pak těsně před usnutím na pokoji.

Foto a text: Štěpán Mikulka