Den nultý

Ještě dříve, než spolu skutečně vyrazíme do hor, abychom se v nich pokusili hledat přicházející zimu roku 2011, rád bych udělal malinký průřez tím, co letos mé tradiční pobytové výpravě bezprostředně předcházelo. Do jesenických hor jsem totiž vystoupal hned několikrát už v závěru listopadu před mým odjezdem, abych se jednak technicky i kondičně připravil na svůj blížící se pobyt na chatě Švýcárně, a jednak také proto, abych využil neuvěřitelně dlouhého období inverzního počasí, které by ve spojení s přicházející kamzičí říjí mohlo být zajímavé. Nutno také říci, že mě nelákaly pouze zvířata a krajinky nořící se dole pod horami do chuchvalců mlh a tvořící tak často až mystické scenérie, ale do hor jsem také vyrážel prostě jen tak, za sluníčkem. To k nám do údolí často i několik dlouhých dní skrze mlhy posledních podzimních dnů zkrátka nedosvítilo.

Vyrážel jsem vždy brzy ráno tak, abych stihnul první paprsky slunce a současně, abych měl dostatek času před tím, než budu muset vyzvednout kluky ze školy a ze školky. Do hor jsem nově brával také kameru, jelikož některé dynamické okamžiky, vyniknou lépe prostřednictvím filmu. Nedá se však říci, že bych upřednostňoval jedno či druhé. Prostě jsem jen vybíral pro danou situaci vhodnější z obou přístrojů. Nezřídka se také stávalo, že jsem souběžně používal obojí, což třeba u filmování prostřednictvím fotoaparátu nejde. Filmové záběry jsem pak doma u PC velmi ocenil, jelikož jsou ke studiu zvyklostí zvěře mnohem vhodnější, než pouze jednotlivé snímky. Například rozlišení pohlaví kamzičí zvěře není až tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Úhel „véčka“, které tvoří vzájemně mezi sebou kamzičí růžky, a také směr zahnutí jejich špiček, což jsou asi nejznámější určující znaky pro rozlišení pohlaví uváděné v myslivecké literatuře, není vždy jednoznačným vodítkem. Často jsem měl tu čest pozorovat kamzíky, kteří podle růžků vypadali jednoznačně jako kamzičí koza. Vycházeje však z jejich chování, už v terénu jsem o tom silně pochyboval.  Doma jsem se pak díky podrobnému zkoumání filmových záběru dospěl k jednoznačnému závěru, že se skutečně jednalo o říjného kamzíka (např. podle znatelného střapce, značkování teritoria prostřednictvím pachových žláz, tzv. fíků či flemování), jak jsem se už v terénu domníval.

Znalci života zvěře v horách, nejspíš tuší, že jsem v tomto čase na horách mohl potkávat převážně už jen právě zmíněné kamzíky. Srnčí zvěř se do údolí stáhla již dávno, no a ta jelení, ta se změnila tak trochu v duchy lesa. Jak to myslím? V tomto čase, po říji, je snad ještě opatrnější, než kdy jindy před tím. Zatahuje i vytahuje přísně za soumraku a v horních partiích lesa se již prakticky nezdržuje. Přibližně v půli listopadu jsem ještě zastihl jelena odpočívajícího v závětří kosodřeviny, ale později šlo vždy už jen o migraci za potravou. Tak jsem například narazil v časných ranních hodinách na dva jelínky, kteří se ještě parožím pošťuchovali téměř jako na počátku říje. Snímek jsem tehdy bohužel nepořídil, jelikož se mi odložený telekonvertor skutálel do trávy právě ve chvíli, kdy jsem se chystal oba soupeřící jeleny fotografovat. I takto malé zašustění však stačilo k tomu, aby oba odskočili do temného jesenického hvozdu. Bylo by velmi zajímavé zjistit, jak a kde probíhají ostatní pastevní cykly jelení zvěře, když pouze ty dva, ranní a večerní, tráví některé kusy v na horní hranici lesa. Třeba mi na tuto otázku odpoví právě připravovaná výprava za hledáním zimy…

Na horách jsem samozřejmě potkával také zástupce ptačí říše. Mimo charakteristická křivčí hejna, která si naplno v tomto čase užívají letošního semenného roku, jsem také vídával početná smíšená hejna sýkor, v nichž převládaly především sýkora uhelníček a koňadra. V menším počtu pak byly k vidění také modřinky a nádherné parukářky. Setkával jsem se rovněž s hejny kvíčal, čížků, s krkavci. Jedno mé ptačí setkání mi udělalo skutečně opravdu velikou radost. Bylo to časně z rána, kdy se svahy Velkého kotle oblékly díky ranním červánkům do ruda. Spatřil jsem náhle v jeho horních partiích průlet dravce. Sokol, napadlo mě okamžitě. Přiložil jsem k oku fotoaparát, abych se podíval, kam usedl. Po chvilce hledání jsem ho našel. Nádherný přírodní výjev mi vzal dech. Sokol seděl v horském prameništi a koupal se. Opakovaně se opět a opět namáčel do jednoho z pramínků rodící se řeky Moravice, znovu a znovu si třepáním čistil svoje dokonalé dravčí peří. Občas na okamžik zkameněl, aby si prohlédl okolní krajinu. Po té však v koupeli nerušeně pokračoval. Věděl jsem v tu chvíli, že nemá smysl se za ním pokoušet dostat. Jeho bystrému oku bych jistě neunikl. Také vstup do Kotliny není povolen, i když je pravdou, že by takovýto snímek potěšil každého milovníka přírody bez výjimky. Proto jsem se jen kochal touto ojedinělou scenérií, kterou dokážou nabídnout jen málokteré české hory.

V čase mých prvních podzimních výletů do Jeseníků nebylo po zimě ani stopy. Na hřebenech bylo díky stále trvající inverzi obvykle o deset i více stupňů, než dole v údolí. Díky tomu se také neskutečně telil vzduch mnoho záběrů kamzíků i krajinek po této stránce docela utrpělo. Tělu i duši však slunce jednoznačně přicházelo k duhu. Po návratu z mých výprav jsem si vždy, a to i navzdory poměrně velkému fyzickému vypětí, připadal jako znovuzrozený. Cestou domů jsem měl často možnost na hranici inverze pozorovat takřka zimní scenérie. Prostě bylo vše naopak. Zima v údolí a jarní teploty na horách. Utěšoval jsem se vždy tím, že si přicházející zimy užiji do sytosti při mém blížícím se pobytu na horské chatě Švýcárně. Jak to nakonec dopadlo, to vám teď líčit nebudu, jelikož bych značně předbíhal. O tom si budete moci podrobně přečíst v právě připravovaném seriálu o jednotlivých ročních obdobích v Jeseníkách, tentokráte s názvem Jak jsem hledal v Jeseníkách zimu.

Foto a text: Štěpán Mikulka