Život si námi občas zalaškuje takovým způsobem, že pak jen stojíme a jen stěží se nám daří pochopit to, co se byť jen před pár vteřinami odehrálo. To bych ale předbíhal, a proto se vraťme úplně na začátek mého příběhu...

Trosečníkem vprostřed týdne

Mnoho našich cest za dobrodružstvím wildlife fotografie začíná už v našich hlavách, a to mnohdy už vprostřed pracovního týdne, a někdy i mnohem dříve. Tak tomu bylo i v mém případě. Díky pracovním povinnostem, kdy čtyřiadvacetihodinovou službu u hasičů dlouho nestřídalo tolik očekávané volno, ale jen služební cesta s výhledem na další čtyřiadvacítku a ještě jednu služebku, jsem byl doslova připoután k městu. Zkrátka moře povinností. Jediný přírodní azyl mi poskytovala má hlava, to když jsem se stále častěji díval z okna, jak je už ten letošní podzim daleko. V takovou chvíli, z dalekých, podzimem obarvených hvozdů, až ke mně zaznívalo toužebné rochání daňků. Ano. Vždyť určitě právě v těchto dnech zvolna jelení říji střídá říje daňčí. Okamžitě se v mysli přesouvám na známá daňčí říjiště a snažím se odhadovat, kde v kterém koutě lesa letos může mít dobrý daněk říjiště. Ale musí to vypadat dobře i na fotce, říkám si, a hned vylučuji ze svého seznamu desítek smrkových hustníků ty, kde je málo světla nebo nepěkné okolí. Plán je již takřka hotov, když mou krátkou, virtuální cestu do podzimní přírody přerušuje výjezd k dopravní nehodě... 

Konečně ven!

A pak přijde ráno, kdy konečně rychle pospíchám domů z práce, abych popadl fotovýbavu a hadry, které již doma ve skříni dávno přišly o vůni vlhkých lesních zákoutí. Ještě rozloučení s dětmi před školkou a jde se na to. Klíče zarachotí v zámku dveří a ještě obut v botách hážu na nabíječku kameru i baterii do foťáku. Následující činnost připomíná „barevnou hudbu“ na vojně. Kdo zažil, ví, o čem je řeč. Zkrátka civil skutečně velmi rychle střídá směsice zelených odstínů mého oblečení do přírody. Za zaklapnutými dveřmi pak zůstává veškerý dosavadní svět a Subík konečně ukusuje první kilometry z cesty do lesa, která mě dělí od mého dalšího dobrodružství.

Pro většinu mých dobrodružství by však měla pochopení snad jen úzká sorta lidí, lidí, jimž rovněž koluje v žilách zelená krev. Obyčejný člověk by nejspíš nebyl u vytržení ze sluky, která právě vzlétla z kapradinového pidipralesa u lesní cesty. Byl by to pro něj málo a nejspíš by ji ani nepoznal od vrabce. Skutečnému milovníkovi přírody však i pouhé setkání s dlouhozobkou udělá vždy radost. Vždyť jak dlouho tu s námi ještě budou všichni ti plaší a vzácní tvorové? Dobrodružství, které mě ale čekalo dnes, by bylo dobrodružstvím snad pro každého.

Ticho před bouří

Po dojezdu na jedno ze svých oblíbených míst jsem stoupal vzhůru po prudké lesní svážnici. Listí šustící pod nohama ke mně promlouvalo voňavou řečí umírajícího léta a fotoaparát položený na mém předloktí čekal na svou příležitost. Sledoval jsem pečlivě oba okraje lesa před sebou, aby mi nic neuniklo. Snažím se nadělat co nejméně rámusu, a tak můj pohled upřený dopředu v pravidelném rytmu střídá také pohled zpět pod nohy, abych vybíral pro svůj krok jen taková místa, kde ještě není tolik spadaného listí. I tak brzy registruji ve vysokém lese, který střídá dosavadní smrkový hustník, nějaký nezvykle rychlý pohyb. Jsem prozrazen! Daněla zvolna odbíhá vzhůru do svahu. Z jejího chování je ale zřejmé, že není poplašena nijak významně a její reakce přichází spíš jen tak, pro jistotu. Vítr mám dobrý. Pečlivě pročesávám zrakem její okolí. Vždyť teď, v čase daňčí říje, tu nemůže být sama. Brzy mezi povadlými listy visícími z posledních sil na nízkých křovinách spatřuji mladého daňka. Mezi kmeny buků vidím jen jeho hlavu a oči, které mhouří směrem ke slunci. Idylka? Na první pohled to tak možná vypadalo, ale vše bylo trochu jinak.

Příští okamžiky probíhaly ve znamení opatrného tichého plížení na kratší vzdálenost. Moje třístovka chce svoje, ale když se pak zadaří, občas to stojí za to. Občasných poryvů podzimního větru využívám k přechodu „hlučných“ míst a k mému nepozorovanému postupu brzy přispívá i sám daněk. Každou chvíli totiž slyším dupání kopýtek v listí. Mezi kmeny stromů vidím jeho dynamické pohyby s hlavou nízko u země.  Aha, říkám si, souboj s imaginárním sokem. To se mi teď hodí. Díky vznikajícímu hluku se mi brzy daří dostat na vzdálenost potřebnou k fotografování. Chystám se udělat první dokumentární snímek, tzv. pojišťovák, kdyby to v následujících okamžicích nevyšlo. To, co přes hledáček fotoaparátu spatřuji, mi však vyráží dech. Nejde o imaginárního nepřítele. Tento nepřítel je až příliš reálný!

Smrtící sok

Opatrně postupuji vzhůru do svahu za daňkem. Chci si ověřit, jestli vše, co jsem v hledáčku spatřil, je pravda. Skutečně. Daněk, který o mně dosud neví, má v paroží zamotáno tlusté ocelové lano! Paradoxně se do něj chudák nejspíše zachytil právě při souboji s imaginárním soupeřem, když parožím rozrýval na říjišti půdu kolem sebe. To se mu však stalo osudným. Při bližším zkoumání okolí mi postupně dochází, jak velké drama se na tomto místě možná už několik desítek hodin odehrává. Na většině z kmenů stromů v přibližně osmimetrovém okruhu, jehož průměr určuje délka ocelového lana, jsou znatelné hluboké rýhy vzniklé tím, jak daněk s lanem urputně bojoval. Země pod jeho kopyty je zrytá a bez listí. Všude tam, kam se daněk dostal, jsou rozdupány desítky haluzí. Jeho  dosavadní neuvěřitelná snaha je však marná. Tento typ lana, používaný ke stahování dřeva v lesích, je vyroben právě tak, aby za žádných okolností nepovolil. Stejná lana jsou používána například na výtazích či jeřábnických úvazcích. Mají chránit, ale zapomenutá v lese zabíjí!

Život nebo smrt?

Chudák, říkám si. Co ten si tady musel vytrpět. Přesto jej daněly, zdá se, ani v takovéto dramatické chvíli neopustily. Možná se ale jen ze zvědavosti přišly podívat na tohoto statečného mladíka, když slyšely zdálky zvuky jeho urputného zápasu. Pořizuji několik snímků a vytahuji i kameru, abych si díky zoomu lépe prohlédl způsob jeho zachycení na laně. Musím ale blíž. V tu chvíli mě ale už registruje a ještě násobí svoji snahu o únik. Neví, zda mu přináším život či smrt? Od člověka by měl čekat nejspíš to druhé, a to on nejspíš tuší. Další mohutný nápor na ocelové lano je však opět k ničemu. Ani já nevím, kterou ze jmenovaných alternativ daňkovi přináším? Pokud by však nebyl daněk zcela vyčerpán a byl bez zranění, je možné, že i tu lepší pro něj. Jen neudělat chybu.

Marné volání

Dobrá, pokusím se zavolat bratrovi, jestli by se za mnou nestavil a nedovezl náčiní potřebné k odstranění lana. Daněk je totiž skutečně bez zranění a o jeho kondici nelze díky jeho silným výpadům pochybovat. Bratr však přijet nemůže. To je velká škoda. Už se nám spolu podařilo vyřešit několik obdobných situací. Je mi jasné, že teď budu muset volat kamarádovi, který loví nedaleko, ale tady už je riziko, že daněk bud zastřelen, když nebude mít kámoš čas a trpělivost lano daňkovi z paroží odstranit. Nemělo by to být ani tak náročné, jelikož to vypadá, že jde jen o nekonečnou smyčku lana, která nejde sundat jen díky daňkovým lopatkám. Pro tohle bude snad mít kamarád pochopení a společně tak dáme trápícímu se daňkovi znovu jeho svobodu. Ten mi však ne a ne telefon vzít.

Sakra. Čas ale běží a daňkovy zásoby sil nejsou bezedné. Poslední nadějí je nájemce honitby, kterého však neznám a tudíž nevím co od něj čekat. Nemám na něj ani telefon, ale po chvíli se mi ho daří získat od dalšího kamaráda. Vytáčím rychle získané číslo a v rychlosti mu nastiňuji celou situaci na místě. Ten má však nějaké neodkladné povinnosti, proto nemůže přijet okamžitě. Přesto si domlouváme schůzku, i když až za dlouhých pět hodin. Nevím odkud pán je, ale v současné situaci mi nic jiného nezbývá, než na něj počkat. Když odejdu a daněk se nebude zbytečně vysilovat, možná se i tak vše podaří.

Nová naděje

Z mého rozjímání mě vytrhává další telefonát. Že by kámoš byl konečně na příjmu? Má to sem nejblíže a je to rovněž myslivec, což je nejlepší varianta. Z telefonu zaslechnu bratrův hlas, kterému se podařilo najít prostor a oznamuje mi, že se právě vydává na téměř 40 km dlouhou cestu za záchranou daňka. Ujišťuji se, že má s sebou potřebné náčiní a zavěšuji. Poslední pohled před mým odchodem patří ještě daňkovi. V chladivém ránu z něj stoupají obláčky páry. Hlavu má nízko u země a jazyk lehce vyplazený. Nahlas vyslovené slovo „vydrž“ při mém odchodu patří jemu.      

Dlouhé čekání na záchranu

Moje toulky po okolí jsou sice zpestřeny pozorováním četné zvěře, ale moje mysl se stále vrací k podupanému kousku lesa vonícího čerstvou hlínou a potem bojujícího daňka. Snad teď stále nebojuje a občas si i odpočine, vyslovuji v duchu své přání. Po několika hodinách konečně zvoní bratrův telefon, což je impulz k mému návratu. Po rychlém sestupu je nalézám na místě i s kamarádem. Každé ruce navíc se mohou hodit. Do schůzky s nájemcem honitby zbývá ještě celá hodina, a tak se rozhodujeme, že zatím pečlivě prostudujeme způsob uchycení lana a také společně projednáme postup naší další činnosti. Oba jsme u záchranářů téměř dvacet let a už jsme v mnoha obdobných situacích, kdy šlo někomu o život, našly desítky úspěšných řešení. Pomocí optiky snímáme lano v paroží z mnoha úhlů. Něco se nám na něm stále nezdá. Je to nezvyklý způsob jeho uchycení. Zdá se, že lano nakonec  ani není omotáno kolem paroží. Jak by tam ale mohlo držet? Hodilo by se dostat blíž, ale akční rádius daňka s nebezpečným parožím je příliš veliký. Nakonec nám pomáhá náhoda. Další z daňkových pokusů o uvolnění zapříčinil, že daněk lano přeskočil a tím se uvázal kolem útlého smrčku zcela nakrátko. Toho musíme využít.  

Přichází záchranná akce

Kamarád v rychlosti testuje naše pákové nůžky na jiném kousku lana, které je omotáno na stromě poměrně daleko od daňka. Zhruba po dvou minutách se mu daří zkušební kousek lana odstřihnout. Kde je ten nájemce, tážu se sám sebe v duchu? Čas naší schůzky je dávno pryč. Takovou příležitost už nemusíme mít! Přebírám pákovky od kamaráda a zvolna se blížím k daňkovi. Nechci jej zbytečně plašit. Stále intenzivněji cítím divokou vůni jeho těla. Zatím, co se krok za krokem se k němu přibližuji a snažím se na něj klidným hlasem promlouvat, kamarádi sledují, každý jeho pohyb, aby mě včas varovali. Daněk by se mohl jediným pohybem uvolnit a získat tak zpět svůj původní akční rádius! Zranění nemusí být sice vážná, ale v dnešní době stačí přijít o oko a člověk skončil. Práci už nikde nemusí znovu dostat. Vždyť kolik zdravých lidí ji dnes sehnat nemůže…

Od sebe už nás dělí jen smrček, na kterém je nový závit lana. Kluci mě upozorňují na to, že déle již na nájemce honitby nemohou čekat, jelikož budou muset jet. Ptám se kluků, kolik je hodin. Půl druhé! Dávno tu měl být. I já musím co nevidět pro kluky do školky, jelikož je žena zrovna na nemocenské. Pouštím se tedy do práce. Třeba nájemce co nevidět dorazí. Po chvíli se mi daří ustřihnout první lano. Trvá to však mnohem dýl než na zkušebním kousku lana, jelikož musím neustále dávat pozor na sebemenší daňkův pohyb. Už jsem tak blízko, že se takřka dotýkám jeho paroží. Daněk jakoby věděl, že se mu snažím pomoci, trpělivě drží hlavu bez hnutí a už se vůbec nechvěje ani nevzpírá. Takovou odevzdanost divokého tvora člověku jsem ještě nikdy neviděl. Beztak mám ze stále stejné polohy mých nohou ztuhlé svaly, takže už bych stejně včas nedokázal uskočit. Nasazuji si kuklu, ať alespoň zmírním následky případného zranění a pokračuji v práci. Jsem tak blízko…

Nečekané překvapení

Konečně vidím, jak je to s lanem. Vše se naráz vysvětluje. Každé ocelové lano má uvnitř nekovové jádro. To slouží například k mazání lana atd. a právě tento tenký provázek je přimotán těsně k paroží daňka. Samotné ocelové lano je jím tedy k paroží pouze uchyceno.  To však vyžaduje změnu dosavadního pracovního postupu. V ledvince mám malý nožík, který hážu bratrovi. „Přivaž mi to prosím na nějakej klacek jako kopí“, volám na něj. Bratr mi brzy podává primitivní nástroj tvořený větví, nožem a tkaničkou zpět. S novou vervou se dávám opět do práce, abych v zápětí zjistil, že nožík je na tak pevné lano tupý. „Kopí“ putuje zpět za bratrem, který nůž brousí o kámen, jak za skutečně velmi dávných časů. Musím říci, že celá situace dostává nečekaně nový rozměr. Zvuk nože na kameni – daněk smířený se vším – hutná vůně hlíny, potu a podzimu kolem… Po chvíli se opět pouštím do intenzivní práce. Čas běží. Všichni jsme už měli být někdy jinde. Nájemce nikde. Brzy ale zjišťuji, že tento nůž už asi nic neuřízne. Zkrátka nůž „na přežití“. Ke vši smůle tady druhý nůž není. Kéž by už dorazil…

Konečně na svobodě!

Uvědomuji si, že některé z nožů na bezpečnostní pásy jdou rozebrat. Vysílám proto kamaráda k autu, aby mi z něj můj nůž na pásy společně s nářadím přinesl. Atmosféra se uklidnila. Všichni oddechujeme. Daněk je nečekaně klidný. Možná smířený. Spíš mi ale přijde, že nějak podvědomě cítí, že se ho snažíme zachránit. Snažím se být zcela bez emocí, abych u něj nevyvolal potřebu nějakého rychlého pohybu, což, jak se zdá, funguje. Kamarád se konečně vrací.  Ani nestačím reagovat na následující rychlý sled události. Naprostý klid se mění v jedinou velkou akci. Zvuk kroků přicházejícího kamaráda daňka tak vyleká, že ho povzbuzuje k poslednímu zoufalému náporu. Narušené lano náhle praská a já jen stěží stíhám odskakovat. Daněk je volný!

Ještě jedna nečekaná změna

Nastalá atmosféra je plna našeho dobrého pocitu z vydařené záchranné akce. Konec ocelového lana ležícího v hlíně je konečně prázdný. Spěšně balíme a povídáme si o čerstvém zážitku. O celé situaci chci ještě před naším odjezdem informovat nájemce honitby, aby věděl, jak vše dopadlo, případně mu nabídnout potřebnou fotodokumentaci. Ten se mi v telefonu zprvu omlouvá za své dlouhé zdržení. Když se však dozvídá o tom, že daněk je zachráněn, jeho chování se nečekaně mění. To, co si v následujících okamžicích vyslechnu, se rozhodně poděkování nepodobá. Co jsem čekal? „Každý dobrý čin má být po zásluze potrestán“.  Atmosféra na místě se náhle mění o sto osmdesát stupňů. Více méně s rozpaky se vracíme k autům, a pak i domů. Jedinou útěchou nám je znovu svobodný daněk v lesích za námi. S trochou štěstí se nikde nezachytí o nějaký křák či haluz a zbývající malé kousky lana zmizí s letošním parožím. Tohle je přeci to hlavní, snažím se přebýt své negativní pocity. Jde to ale jen stěží. Chce to čas.  Ne všechny cesty míří, tam co hřeje jih…

Pozn.: Tento článek věnuji mým kamarádům Martinovi a Bohdanovi za jejich nezištnou pomoc. Jak se vše na místě seběhlo, si zde také může přečíst nájemce honitby, který mě ke slovu v telefonu neopustil. Jeho jméno úmyslně neuvádím, jelikož chci věřit, že šlo jen o nezvládnuté emoce, což se občas stává každému z nás.

Foto, video a text: Štěpán Mikulka, Bohdan Mikulka, Martin Chylik