Tak, a je po říji…

Asi nějak takto může znít povzdechnutí leckterého milovníka přírody, myslivce či fotografa volné přírody právě v těchto dnech. Je to tak. Letošní srnčí říje už i u nás, pod horami, zvolna doznívá. Na srnčích říjištích se vše vrací do normálu. Srnčata se konečně mohou v poklidu vrátit k srnčí mámě bez toho, aby je od ní kdokoliv znovu a znovu „bezdůvodně“ odháněl a stejně tak i máma srna již nebude do úmoru pronásledována srnčími mladíky, kteří jakoby na poslední chvíli chtěli vše dohnat. Ale i oni sami konečně vydechnou. Zaslouží si to. Právě oni se totiž nakonec naběhali nejvíc. Když je zrovna náhodou za sebou netáhl neodolatelný hlas přírody, kdy s větrníkem nízko těsně nad zemí bez ustání pátrali po říjných srnách, tak je zas pro změnu hnal před sebou statný a zkušený srnec, když na svých potulkách objevili v jeho revíru. Je tu půlka srpna a konečně všichni mohou vydechnout a zvolna začít s přípravami na zimu.

Nejen zvěř se však v těchto dnech uklidnila. I mnozí z nás dospávají četná ranní probouzení do mlhavých rán i noční posedávání u počítačů při stahování a upravování fotografií. Ty jakoby dosud voněly čerstvou jetelinou a přicházejícím letním večerem, jenž zůstal stát za dveřmi našich obydlí. Také manželky se konečně dočkaly! Ten jejich snad v posledních dnech není normální. Vždyť, který blázen by měnil večer co večer idylické posezení u televize se svou drahou polovičkou za pochybné toulky v liduprázdné krajině za městem či vesnicí? Dokonce i chlapi v hospodě jistě zaznamenali určitou absenci jinak stálých marijášových štamgastů a kamarádů. Proč to všechno?

Pohnutky jsou jistě u všech zaangažovaných různé. Ten chce slovit srnce kvůli zajímavé trofeji, jiný chce pořídit fotografii těch nejintimnějších okamžiků ze života srnčí zvěře. Těžko mohu mluvit za ostatní, ale možná se příliš nepletu, když napíši, že společným jmenovatelem zůstává skutečnost, a to aniž si to možná někteří uvědomují, že se všichni jmenovaní na svých toulkách za zvěří zkrátka a dobře cítí fajn. Mysl i tělo se přeorientovalo od všedního stresu k naprosto odlišným cílům. Člověk si tímto způsobem nenachází čas pouze na srnce, ale i na sebe. Ve městě či doma by jen těžko vzpomněl na prvního srnce přivábeného kdysi dávno ještě dědou, který je zelenému řemeslu na hranici dětství a dospělosti učil, nevzpomněl by na první roztřesený černobílí snímek svého prvního srnce zaznamenaného na svitkový film. Jako dnes najednou cítí ono rozechvění prstu na spoušti a je jedno, jestli je to ta kovová, vonící olejem, anebo neubližující spoušť fotoaparátu.

A ti, kdo na čekané myslí třeba na práci – a třeba že dnes musí slovit či vyfotit, sami se ochuzují – sami si škodí. Vím, o čem mluvím. Letos jsem měl říji také uspěchanou. Když čas byl, pršelo. A když se konečně na den či dva udělalo hezky, člověk musel zůstat v práci nebo byl povinován rodinnými povinnostmi. To pak bylo takřka k vzteku, když slunce ve zlaté hodince kouzlilo po zdech panelových domů a dloužilo stíny skrze městské aglomerace. Jak by asi stejný plížení stínů vypadalo na zlatých lasech pšenice? A když už se následující den chvilka našla… Tady můžete klidně hádat. Máte pravdu. Zase pršelo! Holt, tak už to někdy chodí.

Neskromné plány a nenaplněná očekávání

Každopádně vás ale bude možná zajímat, jestlipak jsem i přes tento zoufalý nedostatek času a nepřízeň počasí něco zažil či vyfotografoval. Objektivně řečeno, nevyfotografoval jsem nic. Respektive nic z toho, co jsem ve skutečnosti nosil v hlavě, abych to uvedl na pravou míru. To bych byl neskromný a Diana by se na mě mohla zlobitJ.  Zážitků ale bylo hodně.  O těch se ale dnes rozepisovat příliš nebudu. Lidé stejně dnes neradi čtou a mnohem častěji rychle proletí pár fotek a šup na jiný web. Kam pospíchají? Sami neví…

Nutno přiznat, že mé fotografické cíle byly značně neskromné, i když ne nereálné. Proto se mi také jen málo z toho, co jsem měl v hlavě, podařilo naplnit. Jeden z mých neskromných plánů však vyšel takřka beze zbytku. Udělal mi takovou radost, že se s vámi o něj musím podělit. Možná si ještě pamatujete, že v loni se mi podařilo nafotografovat pokládání srny s mým starým objektivem Canon 100-400/4,5-5,6 IS L v poslední den jeho životní dráhy. Hned následující den se mi stařík, který mi dobře sloužil dlouhá léta, rozsypal. Jeho letité a již notně „vychozené“ ostření mi však tehdy nedovolilo pořídit kvalitativně úplně stoprocentní snímek tohoto vzácného okamžiku. Proto jsem si letos přál tento okamžik vyfotografovat už s novým a nekompromisně kreslícím sklem Canon 300/2,8 IS L. I když jsem možnosti tohoto jedinečného skla nevyužil během fotografování zcela (fotil jsem z ruky), svoji novou šanci jsem nepromarnil.

Druhá šance

Svou druhou šanci jsem dostal těsně před vrcholem říje, která podle mého názoru byla na Balíkárně přibližně o tři dny oproti loňsku opožděná. Když jsem před východem slunce přijížděl Subem na Balíkárnu, uviděl jsem odpočívající dvojičku snad jen 300 metrů od místa, kde jsem pokládání fotografoval v loni. Srnčí pár ležel nedaleko koryta bezejmenného potůčku, takřka na otevřené ploše. Jedinou možností úkrytu jsou velké válce balíků slámy, jež se v letošním deštivém létě pozdržely na poli, aby konečně vyschly. Takto jsem hodnotil situaci na místě, aniž bych Suba jakkoliv zpomalil, či dokonce zastavil. Pokračoval jsem dál až za horizont, kde se mé poklidné chování radikálně změnilo. Už při vystupování z vozu jsem vyfoukl skupinku saponátových bublin, abych se utvrdil v tom, zda je příznivý vítr. V zápětí klaply dveře vozu a už si to s narychlo sbaleným nádobíčkem mašíruju zpět k horizontu. Opatrně a s očekáváním nakukuju do míst, kde jsem je před okamžikem viděl. Jsou tam. Jen to nepokazit. I přesto, že kolem mně bylo hned několik kusů srnčí zvěře, má zkušenost mi říkala, že právě tohle je ten správný pár. Košíkářská vrba na břehu potůčku mi poskytla záštitu na prvním úseku mé cesty. Pohyb v předklonu brzy rozproudil krev v mých žilách. Všechny smysly fungovaly na sto procent, což by se ještě před půl hodinou, s ohledem na můj tvrdý spánek, říci nedalo. Na břehu potůčku mě čeká odpočinek v náruči kopřiv zmáčených ranních rosou. Opět hodnotím své možnosti a vybírám strategii svého následného postupu. Je mi jasné, že mi dvacet metrů vzdálený první balík nedokáže poskytnou kryt pro oba páry srnčích očí. Výhodou je však možnost relativně rychlého postupu, jelikož vydatnými dešti živený potůček milosrdně „…bublá, zurčí a ševelí…“, jak to ten pan Hrubín kdysi napsal.

„Od prvního ke druhému balíku však už půjde do tuhého,“ říkám si, ještě než se rozhodnu pokračovat v cestě za svým vytouženým snímkem. A je to tak... druhý úsek jsem zdolal poměrně bez nesnází. Naproti tomu, úsek třetí mi zabral celých 20 minut. Konečně se mačkám k mokré slámě balíku snažíc se uklidnit allegro molto svého dechu. Tak to je přesně ono. V tuto chvíli nemá ani jediný neuron v mé hlavě (z těch, co jsou v mých službách a pracují v můj prospěch:-) na zřeteli nic jiného, než jen právě tento okamžik, tuto vteřinu. Žádná práce, žádné důležitosti všedního života. Jen oni a já. Hlavně nic nepokazit! Jaký rozdíl, napadá mně… Oni tiší, zcela klidni i přes své srpnové roztoužení a já „funící“, na sto procent soustředěný… Vždyť srnec leží snad jen 20 kroků za „stěnou“ balíku! Družka jen o pár kroků dál.

Vím, zenoví mistři východního světa by mě hnali. Jejich okamžik však také snad co nevidět přijde. Jen co se za balíkem začne něco dít, můj prst na spoušti už bude klidný. Ještě probíhají poslední přípravy. Na zcela mokrou trávu pokládám alespoň děrovaný maskovací šál, abych si následující okamžiky mohl patřičně užít. Poslední kontrola expozice probíhá už v zálehu. Jsem skálopevně přesvědčen, že ve chvíli, kdy srna vstane, začnou srnčí námluvy se vším, co k nim patří. Lokty studí. Jen jedinou obavu mám. Doufám, že jsou spolu už tak daleko, že už neproběhnou žádné velké honičky ve velkých kruzích a hlavně ne v mém směru. To by vše bylo rázem v ztraceno…

Přichází moje chvíle

Srna vstává. Vše ostatní již probíhá podle prastarého přírodního scénáře. Srnec družku ihned následuje a vstává rovněž. Krátké rozhlédnutí, všímám si jeho zajímavé srnčí trofeje. Nadočník! Loni jsem si jednoho srnce také tak pojmenoval právě díky vysokým prvním výsadám jeho parůžků. O pár okamžiků už srnec družku následuje, jako by k ní byl připoután neviditelným provázkem. Zrychlí ona, zrychlí on, zatočí vpravo i on zahne na stejnou stranu. U balíku slámy následuje krátká přestávka vyplněná značkováním a krátkým soubojem se slaměným protivníkem. Pak přichází další honička a imponování,  a to vše v příznivém směru vzhledem k mé fotografické pozici. Doléhá ke mně tichounké vábení srny, stejně jako srncovo vzrušené chropění. Je to tady! V následujících okamžicích následuje hned několikeré pokládání.

Úplně jednoduché to však nemám. Jednou jsou za balíkem, jednou zády… Teprve po té se konečně dočkám. Zhruba na šest vteřin konečně zůstává dvojice ve fotogenické pozici. Je to asi to poslední, co párek v tuto chvíli zajímá. Srnec se srnou, teď jedno tělo i duše, naplno žijí tímto jediným okamžikem. Mám radost. Vše je přesně tak, jak má ve wildlife fotografii být. Dvojka není mou přítomností nijak rušena a já mám možnost v tichosti a s úctou pozorovat akt, který se nezměnil snad po statisíce let.

Ještě jednu věc si v onu vzácnou chvíli uvědomuji. Nadočník je přesně ten srnec, o kterém mi vyprávěl jeden z členů místního mysliveckého sdružení. Právě tohoto srnce se snažil již několik dní slovit. Ani ve snu mě nenapadlo, že se s ním osobně setkám ještě v polovině říje…

Dávní známí

Se srnčí zvěří jsem zažil ještě spoustu nevšedních okamžiků, kdy mě trošku potrápilo mé pevné sklo svou nemožností odzoomovat. Někteří připísknutí srnci se mi totiž při svém horlivém přiblížení zdaleka nevešli do záběru celí. O letošní říji jsem si také, víc než kdy jindy, uvědomoval, že není až tak pravda, že všichni srnci v čase říje střídají často svá stanoviště. Snad tři srnce s anomální trofejí jsem letos nalézal na stejných místech jako v loni. Možná si ještě pamatujete na Jednorůžka nebo srnce s vybočeným parůžkem. Tyhle všechny jsem našel na svých loňských místech, což je nejspíš známkou, že jejich stávaniště neobsadil nějaký silnější srnec. Přímo v centru dění, v samém srdci srnčího říjiště na Balíkárně, byl pak ještě jeden mně povědomý srnec. Trofej mi tentokrát vodítkem nebyla, nebo spíš jen málo, jelikož se změnila. Zůstala ale trošku podobná. Spíše však mohutná postava onoho srnce a jeho světlá hlava, která mu v loni i letos dala jméno, napovídala, že by mohlo jít o téhož harcovníka. Když už jsme u té Bílé hlavy… Setkal jsem se s jedním srncem, jehož podsada byla velmi plavá. Toho jsem nepřilákal vábničkou, ale bekáním, což jej rozlítilo takřka k zuřivosti. Jeho překvapení při odhalení jeho omylu ho však zahnalo daleko, i když velmi neochotně, do polí. Tentokrát jej jeho omyl stál jen jeden snímeček. Měl štěstí. Vztek není dobrý rádce ani mezi lidmi, ani mezi zvěří…

Nebudu se dále rozepisovat o svých dalších zážitcích při setkání s černou zvěří, se srncem s přeraženou nohou, či se srncem knoflíkářem, který do mně takřka vrazil. Tyto letmé okamžiky vám přiblížím už jen svými snímky. Jen jednu poznámku mi dovolte závěrem. Určitě se sluší poděkovat nejen Dianě, bohyni lovu, ale i celé přírodě za spoustu příjemných okamžiků, které pro nás letos v čase srnčí říje připravila. A ještě jedna maličkost. Pokud se mi podaří najít chvilku, tak své dnešní povídání doplním ještě i několika záběry z tohoto svátečního srpnového času. K vidění bude i srnčí milování… A teď už: srnčí říji 2011 zdar:-).

Video z říje je k vidění zde.

Foto, video a text: Štěpán Mikulka