Hádejte, co jsem dělal přesně před rokem, tedy 27. června? V souvislosti s názvem textu tušíte nejspíš správně:-). Tehdy jsem vyrazil na Balíkárnu, abych zjistil, jestlipak už náhodou nezačíná srnčí čas lásky. Letos jsem shodou okolností udělal totéž, dokonce v naprosto stejné datum. Není to ovšem tak, že bych svou letní vycházku s fotoaparátem nějakým způsobem plánoval cíleně právě na 27. června. Nečekejte proto ode mně nějaká vědecká srovnávací pozorování či něco podobného. Spíše jen ve mně zapracovaly nějaké vnitřní „biologické“ hodiny. Možná to znáte také. V přírodě mnohdy dají našim následným krokům cíl naprosté maličkosti. 

V mém případě stačí, abych zaslechl někde z hloubi šípkového keře křik hladových ťuhýků, kteří tady u nás, na horách, právě vylétli z hnízd. Mladí načepýření ťuhýci žadoní uštvané rodiče o další a další sousta, a právě jejich křik je pro mě jakýmsi spouštěčem. Náhle zapomínám na dosavadní a mnohdy i velmi zodpovědné domácí úkoly, a dokonce i na mé oblíbené houbaření, a vyrážím za silným hlasem. Ten mě volá do otevřených krajin polí a luk, do voňavých krajin srnčí zvěře. To si pak říkám: „Takhle se chová dospělý chlap?“ Odpověď zní, že teda asi ne, ale doufám, že si tenhle článek přečte alespoň několik spřízněných duší, které mi tímto způsobem potvrdí, že v tom nejedu sám:-). Avšak dříve, než se spolu vypravíme za touto skutečně nádhernou zvěří mezi klasy zrajícího obilí, ale i mezi rudnoucí jeřabiny a  desítky lovících mladých volavek a čápů, kteří právě v těchto dnech poprvé okusili lidem nedosažitelný a možná právě proto tak fascinující pocit letu, ještě se musím ve vzpomínkách vrátit zpět, do časů, kdy všechno začíná…

Předjarní Balíkárna

Ano, možná už během časného jara se rozhoduje o tom, který ze srnčích samců se stane králem srnčího říjiště. Ono to zní možná trošku nadneseně, jelikož těch kralujících srnců je ve skutečnosti v čase říje hned několik (srnci si v říji drží i poměrně malá území - z mých zkušeností mohou mít dobří srnci na vhodných místech domovské okrsky i na dohled od sebe), pravdou ale zůstává, že nejklidnější místa s tím nejlepším býlím si hájí právě nejsilnější srnci. A nemusí jít vždy jen o zralé srnce na vrcholu sil, kteří svou vítěznou cestu začínají už brzy na jaře. I zdatný mladík plný energie dokáže mazáka odehnat od říjné srny.

Důvodů může být hned několik. Jednak už může být srnec, jak to jen říct, „sexuálně vydováděný“:-) (úspěšný srnec pokládá za dobu říje přibližně 4 až 5 srn) a srnu, o kterou by na začátku říje srdnatě bojoval do posledních sil, prostě po krátkém boji občas pustí k vodě, a jednak už může být unaven mnoha souboji, byť i se slabšími protivníky. Už jsem viděl i srnce, kteří se (pravděpodobně nevědomky) proti starému mazákovi spikli a znáte to: „Stokrát nic umořilo vola“.  Co si budeme povídat. Ono to je nakonec stejně všechno úplně jinak. Ve skutečnosti si vlastně srnec nevybírá srnu, ale srna si vybírá srnce, podobně jako je tomu v lidské společnosti, ale o tom až jindy:-).

Přežít zimu

Důležité je však přežít zimu! Tady pomůže nejen pro přezimování vhodný biotop, ale i zodpovědný myslivecký hospodář, který pravidelně plní krmelce i v časech nejvyšší sněhové pokrývky. Obdivuji chlapy, kteří za fujavic vyráží do ztichlé zimní krajiny s naloženými sáněmi, aby pomohli v nejtěžších chvílích zvěři ve svém revíru. Dnes nejspíš pomůže traktor, ale není to tak dlouho, co jsem jednoho takového se sáněmi mezi poli viděl. Odměnou mu byla určitě nejen vzpomínka na léto – vůně sena mizejícího z pytlů, ale jistě i dobrý pocit. Večer, v teple domova, si myslivec jistě liboval, že zvěř s přicházející tmou už seno určitě našla.

Na Balíkárně se o zvěř starají dobře. Jelikož nepatřím mezi kalendářové fotografy, kteří se honí za srnci pouze o říji a do prvního dobrého snímku, často navštěvuji tuto svou oblíbenou lokalitu i v průběhu celého roku. Zejména letošní jaro vypadalo na Balíkárně slibně. Přesto, že zde nebylo tolik srnčí zvěře, jako v roce předchozím, viděl jsem spoustu hezkých srnců. Jejich parůžky, dosud ještě v bastu ukryté, vypadaly mohutně a na baculatých tělech bylo znát, že je všechna zvěř v dobré kondici. Několikrát jsem se ke spícímu stádu přiblížil i na velmi krátkou vzdálenost a sdílel s nimi pocity přicházejícího jara. Skřivani nad našimi hlavami se doslova přeřvávali a sluncem nahřátý vzduch se tetelil na našich tělech. Ten klid a mír vprotřed jarních polí… Ten je nepopsatelný! Všude je ticho a hlavně, všichni ve stádě jsou k sobě „přátelští“. Na dosud studící vlhké hroudě leží a v klidu přežvykují syn vedle otce, bratr vedle bratra, matka vedle dcery… Poslední noční mrazíky už nezpomalí krok přicházejícího jara.

Konec klidu a míru

Takováto situace už teď, v závěru července, není možná. Přesto, že srnci své teritoria vymezují už s vytloukáním parůžků, právě v tomto čase se situace ještě více přiostřuje. Dnes, jen několik měsíců od jarního míručasu a radostné spokojenosti, již otcové své syny v žádném případě vedle sebe nesnesou. Přes hranice svého hájemství je už nepouští, jak jsem dnes viděl. Dokonce je často s bojovým pokřikem vyprovází daleko za ně. Tohle už nejsou nevinné šarvátky, které lze někdy sledovat ve smíšených zimních stádech.

Matky srny sice u sebe nechávají čiplenu snad o něco déle, ale brzy jim rovněž instinkt napoví, že ji budou muset také odehnat. V některých případech jakoby doslova „žárlily“, jelikož některé čipleny přichází do říje dříve, než srny s letošními srnčaty.

A právě tyto a další znaky začínající srnčí říje jsem už během své dnešní fotovycházky na Balíkárně pozoroval. Srnce, který proháněl neúnavně srnu, jsem sice spatřil už před 14 dny, ale teprve na této vycházce jsem viděl chování ještě více přesvědčivé. Například mě, co by fotografa divoké přírody, mrzelo, že jsem se ve volném terénu a na hlučně čvachtajícím poli, promáčeném nespočetnými letošními dešti, včas nedostal k nádhernému srnci, který srdnatě bojoval s balíkem sena. Dokonce se mu podařilo zamotat svoje parůžky do provázku, který seno ve válci drží pohromadě. Jeho sok si to nakonec nepěkně odskákal - pevný sisálový provázek praskl. Byl však sám bez srny. Na svou chvíli teprve čekal.

Hned na sousedním poli byl však srnec druhý, rovněž opravdu pěkný. V tomto případě jsem se už ocitnul poměrně blízko něho a jeho družky. K pokládání však zatím nedošlo. Podle malých kruhů, které zamilovaný pár opisoval kolem balíku slámy, k němu však co nevidět dojde. K autu jsem se vracel už téměř za tmy a jinou cestou. V houstnoucím šeru zakaboněné oblohy a přicházejícího červencového večera, jsem viděl ještě několik slušných srnců. Zejména na jednoho z nich se těším. I když nemá bůhví jakou trofej, je to statný silný srnec, za kterým se ještě určitě vypravím. Po mém zvyku z minulých let jsem se rozhodl, že si srnce budu opět pojmenovávat. Tomuhle budu říkat Bílá hlava podle hodně světlé lysiny na mohutném čele.

Na to, jak se bude vyvíjet životní příběh Bílé hlavy a dalších srnců, z nichž některé jsem po roce snad i poznával (podle stávanišť, ale i tělesné konstituce či trofejí), si však budete muset počkat do konce srnčí říje, kdy snad opět napíši tradiční článek. Zatím si můžete zkrátit dlouhou chvíli přečtením dvou již uveřejněných dílů mého seriálu „Moji známí z divočiny“, ve kterých se věnuji právě nádherné srnčí zvěři.

Možná si ale budete pokládat otázku, proč se opět věnovat stejnému tématu. Vždyť, co odlišného se během srnčí říje oproti předchozím letům může stát? Krásné na tom je to, že tohle právě nevím. Tuším ale, že něco zajímavého určitě přijde. A navíc, rád se toulám krajinou, kde na březích malých potůčku kvetou kypreje a omamně voní vratič. Vaše kroky zde doprovází nejen zurčení potůčku, ale i cvrlikání stehlíků na osamocených bodlácích či varovné "mlaskání" nenápadných rákosníků. Snad o tom všem povypráví i nějaká má fotografie. Zatím přijměte jen těch několik dnešních – z 27. července (a samozřejmě i z jara). Času budu mít letos snad ještě méně než v letech předchozích a ani počasí zatím moc nepřeje. Nevýhody je však potřeba obrátit ve svůj prospěch, takže oprášit foťáky a vzhůru do říje 2011:-).   

Foto a text: Štěpán Mikulka