Záchranářské rozloučení se zimou

Rozloučení se sezónou sněhu a ledu proběhlo na bruntálské hasičské stanici již tradičně. Tající ledové plochy nabízí v současné době, podobně jako i v jiných krajích pod horami, bezpočet příležitostí pro kvalitní výcvik s námětem záchrany osob z ledu. Právě předjaří je navíc charakteristické dramatickými situacemi, které zejména letos měly často i velmi smutný konec, a tak je dobré si tuto záchranářskou problematiku připomenout a připravit se.

Na ledě už jsme samozřejmě mnohokrát cvičili, ale letošní předjaří nabízelo jednu novinku. Tou je slunečné počasí rozpouštějící dosud všude přítomný sníh za současného přetrvání nočních mrazíků. Na ledě tak sníh zcela chybí, což záchranu nečekaně komplikuje. Sníh totiž, aniž si to jindy uvědomujeme, velmi usnadňuje pohyb na ledě, čehož se dá během záchrany skvěle využít. K zachraňované osobě se dá rychle přiblížit, promokající sníh identifikuje čerstvé praskliny, záchranáři „nekloužou“ při vytahování tonoucího do vody za ním atd. Jak ale bude záchrana probíhat za současných podmínek? Dokážeme vůbec zachraňovanou osobu vytáhnout z vody a dopravit do bezpečí? Na všechny tyto otázky nám dal odpověď náš poslední výcvik, o kterém vám budu prostřednictvím dalšího TopExu vyprávět.

Na ranním hasičském nástupu se objevuje vodácký instruktor Lojza z jiné směny, což je jasnou známkou toho, že se pojede na vodu. Už během krátké snídaně v útrobách hasičské stanice se dozvídáme první Lojzovy vychytávky týkající se záchrany osob z ledu. Zatímco kluci z končící směny pomalu mizí domů za rodinami, my máme před sebou den plný překvapení. Některé věci jsou však již předem dány a naplánovány, takže se brzy všichni scházíme v garáži, kde si postupně připravujeme veškeré svoje vodácké nádobíčko. Do garáže, skrze okna u stropu, nahlíží sluníčko, které znatelně urychluje naše přípravy. Za několik okamžiků už uháníme v hasičském speciálu do vytipované zátoky na Slezské Hartě. V autě panuje optimistická nálada i přes to, že víme, že podobné výcviky nebývají procházkou růžovou zahradou. Zejména Martinovo prohlášení, že si dnes testne teplotu vody bez Agamy (speciální suchý oblek) na vlastní kůži, budilo všeobecné veselí.

Z minus pětadvaceti do plus patnácti

Zastavujeme na břehu a hned z počátku vidím drobný problém. Harta je stále ještě komplet zamrzlá. Uzounký proužek volné vodní hladiny se rýsuje až někde na obzoru, v blízkosti desítek kachen a kormoránů. Trošku nám to bude komplikovat naši činnost, jelikož ta se musí odehrávat v místech, kde se budeme během záchrany intenzivně propadat atd. Nejdříve nás ale čeká metodika. Rozprostíráme igelit a pomalu se na ní převlékáme. Nikdo nepospíchá, jelikož kolem panuje doslova jarní čas. Sluneční paprsky už mají sílu a vzduch se ani nehne. Jaký je to velký rozdíl oproti předchozím výcvikům, kdy jsme se před ledovým sněhem a větrem opravdu velice rádi a velmi rychle skryli pod ochranné vrstvy speciálních obleků. Dnes je vše jiné. Vzpomínáme na poslední podobnou akci, kdy bylo dvacet pod nulou a my si v závěru výcviku nemohli zamrzlé zipy obleků rozepnout. Teprve pětiminutové posezení v autě se zapnutým topením nám tehdy umožnilo konečně svléknout ledový krunýř. Dnes se tomu jen smějeme...

První naší akcí je vytváření kotevních bodů. Právě ty jsou pro záchranu na ledě, zejména když není pokryt sněhem, velmi důležité. Ne vždy je totiž možno kotvit k něčemu na břehu (k autu atd.). Dnešní případ je toho příkladem, jelikož k vodě to bude nějakých 1200 metrů. Možnost hledat kotevní body kdekoliv na břehu bude dnes tedy nulová. První, a podle mého názoru také nejlepší způsob kotvení, nám nabízí použití horolezeckého šroubu do ledu. Manipulace s ním je velmi snadná a šroub v ledu velmi pevně drží. Tento šroub však bohužel nepatří do standardního vybavení našich vozů. Přesto se nácviku práce se šroubem věnujeme několik následujících minut. Vždyť i využití horolezeckých cepínů pro podobné situace bylo u našeho sboru ještě předloni nemyslitelné a dnes už je máme k dispozici. Tehdy jsme testovali klasickou hasičskou sekerku, ale ta se neosvědčila , a to dokonce ani po úpravě jejího břitu. Při použití podobných kovových kotevních pomůcek je však vždy potřeba myslet na to, že za teplého či slunečného počasí se tyto vlivem nahřátí mohou postupně uvolnit. Ochrana je jednoduchá. Pomůcku stačí zasypat sněhem.

Po krátkém nácviku s horolezeckými cepíny následuje nový trik, který je sice technicky a časově náročnější, ale za určitých okolností se může skvěle hodit. Jeho genialita spočívá v tom, že je využito všude kolem nás snadno dostupného materiálu, tedy ledu. Stačí vyříznout do ledu dva čtvercové otvory a těmi provléknout lanovou smyčku. Nosnost takového kotevního bodu oceníme při tahání těžších předmětu. A když už byl Lojza v tom, vyřízl do ledu velký trojúhelníkový otvor, výhody jehož netradičního tvaru jsme brzy měli možnost ocenit i my. Ono se totiž jinak vylézá z vody na led na některé z jeho stran a jinak v kterémkoliv ze tří rohů. Ani čtvercový otvor nenabízí takový luxus při vylézání z vody.

Po té jsme intenzivně nacvičovali právě onen výstup z vody na led tak intenzivně, že by vzdálený barvoslepý pozorovatel mohl mít pocit, že se jedná o nějakou skupinku dovádivých lachtanůJ. Tímto způsobem jsme se v chladné vodě bezvadně osmělili a mohla přijít na řadu samotná záchrana s využitím nejrůznějších technik i prostředků. Svou jednoduchostí vynikalo především využití plovoucího lana (hadice), které bylo nabízeno propadnuvší osobě nejdříve jedním zachráncem, a později dvěma zachránci. To vše ale byl jen příprava na akci, které měla přijít za okamžik, a při níž jsme si měli dát mnohem více do těla.

Konec „hraní“, začíná akce

V Lojzově tváři jsem brzy četl, že hraní už by jakože dnes bylo dost, že se konečně půjde na věc. Bez nějakého zásadnějšího rozloučení se k nám otočil zády a zamířil směrem ke vzdálenému vodnímu oku se slovy: „Jdu se propadnout, tak mě zachraňte.“ Zatímco jsme si domlouvali naši záchrannou strategii a připravovali si potřebný materiál, Lojza mizel v dáli. Jali jsme se ho pronásledovat, ať nám nezmizí úplně. Náš postup však nemohl probíhat bezmyšlenkovitě. Především bylo nutno dodržovat vybavení ochrannými pomůckami, dostatečné rozestupy, ale např. také koordinovat rytmus našich kroků (ono z vojny dobře známé: „Zrušit krok!“). Skupinový a nevhodně synchronizovaný pohyb by nás mohl stát hodně času, jelikož bychom se mohli vlivem rozhoupání tenkého ledu velmi snadno probořit. Bylo zajímavé pozorovat, jak se k sobě i tak všichni během našich domluv blížíme a mimoděk bouráme formaci, srovnáváme krok atd. Věděli jsme však, co hlídat, a tak se nakonec nevyskytl žádný nečekaný problém.

Led pod nohama rychle ubíhal a taky se neustále měnila jeho struktura. Další věc, kterou bylo nutno pozorně sledovat,  jelikož právě kvalita ledu často významně ovlivňuje to, zde se někdo proboří, či nikoliv. Někdy i centimetrová vrstva kvalitního ledu podepřená vodní hladinou udrží dospělého chlapa a jindy nesoudržný led plný bublin či led chemicky narušený neunese ani batole. A je to tady. Lojza daleko před námi mizí ve vodě...

Hra o vteřiny i kila

Od teď hrajeme o vteřiny. Led se natolik ztenčil, že odkládáme už i záložní materiál a pokračujeme s menší váhou a ještě  mnohem opatrněji. V podstatě  zakládáme jakýsi základní tábor či příruční sklad. Jen několik metrů od něho zůstáváme stát a budujeme kotvící body zatímco Martin zajištěný lanem postupuje rychle k Lojzovi. Brzy máme ve vodě tandem. Martin unaveného Lojzu snadno pacifikuje a na jeho signál vytahujeme oba na led. Šlo to až překvapivě dobře, až jsme z toho malinko zklamaní. Jedinou drobnou komplikací byl bořící se led, který však po několika prolomeních ve směru našeho přístupu nakonec tlaku dvou těl odolává a „spolupracuje“. Vše nám dnes ale velmi usnadnila předchozí metodická příprava a také dokonalá souhra našeho čtyřčlenného záchranného týmu.

Možná, že snad právě pro tento rychlý průběh akce mě napadá, vyzkoušet si jaké to je, když je člověk na záchranu osoby propadnuté v ledu sám? Mohla by to být dobrá zkušenost… Po naší krátké domluvě Lojza opět míří do vody a já za ním, tentokrát bez podpory ze břehu. Kluci svou činnost tentokráte omezí pouze na jištění. Už jen můj nový úhel pohledu, tentokráte prakticky z úrovně hladiny, naznačuje, že tento způsob záchrany nebude žádná legrace. Tenký led hraničící s otevřenou hladinou neslibuje vůbec žádnou oporu, ale to nejhorší, ale očekávané zjištění mělo teprve přijít. Zahajuji první záchranný pokus. Pevně chytám stokilového kolegu a přibližujeme se k místu, kde se ho pokusím vyložit na tenký led. Omýván ze všech stran ledovou vodou si uvědomuji, že nemít zachraňovaná osoba záchrannou vestu a sucháč, musel bych ho sakra držet, aby mi na návětrné straně třeba nezajel pod led. Tuto myšlenku však brzy střídá druhá...

Nad lidské síly?

Po prvním pokusu vytlačit Lojzu na led si uvědomuji, že čím víc vytlačuji kolegu nad vodu, tím víc, nenadlehčován už vztlakem vody, nabírá kolega na váze. To by však nebylo ještě to nejhorší. Daleko větším problémem je ta skutečnost, že ve vodě se člověk jednoduše nemůže o nic opřít. Čím více se do Lojzi ze spodu opírám, tím více se potápím pod vodu. Tato situace má samozřejmě hned několik řešení například v předchozí přípravě kotevního bodu, kdy si skrze karabinu na kotevním bodu člověk jakoby kladkou dopomůže. To však k mému dnešnímu pokusu nepatří. Jde mi o to, abych otestoval, jak reálná je tato technika záchrany např. u dvou kamarádů, kteří se současně probořili. Ztížil jsem si to však tím, že mi Lojza nesměl pomáhat, jelikož jsme zase neobjektivně měli na sobě výbavu, která nám značně celou situaci zjednodušovala.

Druhý pokus však i přes mou snahu dostat Lojzu dynamicky na břeh také ztroskotává. Kolega totiž v rozhodujícím okamžiku zadrhává vestou o okraj ledu a vrací zpět do vody. Paradoxně mi právě jeho bezpečnostní pomůcka komplikuje život… Nevzdávám to a mobilizuji síly na poslední a rozhodující pokus. U druhého jsem si slušně lokl ledové vody a mnoho sil jsem promrhal v souboji s visící vestou, ale i tak mám Lojzu konečně na ledě. Spíše je však jen v mrtvém bodě a stačí jen jedno šprtnutí, aby se poctivě „mrtvý“ Lojza překulil do bezpečí. Všechno jsou to ve skutečnosti jen desetiny vteřiny, ale jak to jinak napsat:-). Natahuji ruku, abych ono rozhodující šprtnutí zrealizoval a převalil tak Lojzu do bezpečí. Dlaň se do něho opírá aktuálním zbytkem mých sil a přichází… prohra! Pouze se od Lojzových zad bezmocně odsouvám na volnou hladinu. Opora sakra chybí! Lojza se opět svaluje s mohutným cáknutím za mnou do ledové vody. Usmíváme se na sebe a oba víme, že dnes je můj pokus u konce. Nejsem sice zcela vysílen, ale fuška to byla. Pokud by šlo o reálnou záchranu a o život, možná by se nakonec zadařilo, zejména když by se na záchraně podíleli i ostatní kolegové. Člověk dokáže díky pudu sebezáchovy neuvěřitelné věci. Možná by se také při maximální razanci během mého prvního pokusu a vhodné technice záchrana rovněž vydařila, ale o to mi dnes přeci jen nešlo. Hasiči nikdy zachraňovat sami nebudou. Vám se to ale stát může. Dříve než ale za někým skočíte do vody, určitě si vzpomeňte na tento můj jednoduchý pokus.  Co se z břehu může zdát poměrně reálné, to se díky neuvědomění si některých na první pohled neviditelných skutečností může ve vodě stát velmi krutou zkušeností.

Lachtani hadra:-)

Kluci za námi skáčou do vody, aby si výcviku ještě náležitě užili a svým počínáním jenom potvrzují dávnou pravdu, že muži zůstanou hraví nadosmrti:-). Co blbin se dá vymyslet např. s kousky ledu… Probíhá ještě Krátký test komunikace pomocí terminálů Matra vybavených nepromokavým obalem pod hladinou, který překvapivě pro rozporuplnou komunikační pomůcku dopadá dobře. Zpět ke břehu se vracíme za družného hovoru. Když pak přicházíme na břeh, někdo z nás si během vysvlékání výstroje vzpomíná na Martinův slib testnout vodu na vlastní kůži. Ten se ani moc nezdráhá a přidává bravurní pomyslnou třešničku na dortu našeho skvělého výcviku. Po zajištění a krátkém osmělení zanořuje své tělo do ledové lázně, čímž se opravdu důstojně rozloučil s odcházející zimou:-).

Filmový dokument zabývající se záchranou na ledě propadnutých osob osob naleznete zde. Realizaci dokumentu metodicky vedl kamarád Hynek Černý, který se záchranou na ledě intenzivně zabývá, čímž ho srdečně zdravím do Čech:-).

Foto a text: Štěpán Mikulka