Járo, je jaro

Do ulic se lijí návaly mlh, které po dlouhé době schovaly dosud modrou oblohu, louky beze sněhu a ledem už nespoutané radostně zurčící potůčky. Do vzrušujícího parfému rozmrzající hlíny, pozvolna rašících pupenů lísek, olší a černých bezů, do vzdechů prvních krokusů a sněženek přibývají vůně nové, takřka letní. To žížaly vylákány teplem a vlhkem deštivého dne letos poprvé vylézají na zemský povrch. Ani tato, možná trošku diskutabilní vůně, rozhodně nesmí v jarním šejkru chybět. Ocení ji však nejspíš jen opravdoví jarní fajnšmekři.  Jaká mocná síla to musí být, když žene žížaly na zemský povrch, pro ně tak nebezpečný? Vždyť právě zde je čekají právě přilétnuvší drozdi a kosové toužící po změně jednotvárného zimního jídelníčku.

Pootevřeným oknem ke mně doléhá jedinečný koncert stovek ptačích hlasů a člověk by jen těžko uvěřil, že ještě před několika týdny byla příroda téměř němá. Ne že by zimní příroda nedokázala vzít za duši milovníka přírody, ale ve srovnání s časem jara toho opravdu mnoho nenamluví. Vždyť i ty největší sněhové vločky nezpůsobí v bílém zimním tichu sebemenší hluk. Snad jen bystré uši slídících šelem vnímají, jak o sebe při nahodilém dotyku šustí. Jaký je to pak rozdíl oproti hlučným dešťovým kapkám, které mi právě teď bubnují do okenních parapetů. V nepravidelném stacatu, po svém nekonečném pádu z nebes, zmírají na hliníkovém plechu, aby roztříštěny v tu nejjemnější mlhu nastoupily svoji odvěkou pouť ke světovým mořím a oceánům.

Sedím u PC a snažím se ještě na chvíli nepodlehnout tomu všemu jarnímu za oknem. Nerad bych totiž opomenul nejen nenápadný jarní nástup, ale i letošní zimu, která si jistě zaslouží malé ohlédnutí. Vezměme to tedy hezky popořádku.

Podivná sezóna

Pokud by mi někdo, co by fotografovi přírody, položil otázku, jak jsem byl spokojen s uplynulou zimní fotografickou sezónou, asi bych to chápal jako nějakou nevkusnou provokaci:-). Letošní zima totiž vůbec neproběhla podle mých představ. Ačkoliv jsem měl s příchodem zimy spoustu fotografických plánů, jen málokteré se mi nakonec podařilo proměnit v nějakou pěknou fotografii.  A nebylo to tím, že bych nějak podcenil přípravu anebo si nenašel dostatek času na svůj fotografický koníček. Jen jsem měl opravdu neskutečnou smůlu. Typickým příkladem může být moje zimní újedničení.

Už s podzimem jsem si vytipoval tři vhodné lokality. Na všech jsem s ohledem na všechny nezbytné fotografické náležitosti (světlo terén, vítr, pozadí…) vybudoval tři dokonalé kryty a začal ta místa hned z kraje zimy průběžně živit. Na jednom z nich jsem se díky „špatně načasovaným“ službám u hasičů doslova obden míjel s orlem mořským. Tamní myslivečtí hospodáři mi stále hlásili: „Včera tu byl“ anebo „Tak tři orli pohromadě, to jsem tedy ještě neviděl“. Jsem člověk trpělivý, a říkal jsem si, že ono to zkrátka jednou přijít musí. Můj pobyt v krytu na bývalém hnojišti se však začínal počítat na desítky hodin v mrazech a nepohodlí a stále nic. Dva tucty káňat, které se pravidelně v blízkém okolí živily na hraboších, slibovaly alespoň částečný úspěch, ale mým cílem byl samozřejmě onen orlík. Vše ale nakonec dopadlo jinak.

Jednoho slunného dne, právě když krásně nasvícená padlá liška před mým krytem krásně vynikala proti dosud tmavému pozadí vzdáleného lesa, počal se ke mně blížit podivný zvuk. Traktor! Se stále hlasitějším a hlasitějším hlukem motoru ve mně narůstal nepříjemný pocit, že traktor míří právě k mému úkrytu. A nemýlil jsem se. Desítky hodin zakrmování a cest z vyhřátého domova byly za okamžik zmařeny jedinou fůrou čerstvého hnoje:-). Ta totiž skončila přímo před výhledem z mého krytu a mně nezbylo, než sbalit nádobíčko a vyrazit o kryt dál…

Druhý kryt, druhá šance?

Druhé vytipované místo jsem zakrmoval snad ještě intenzivněji, než to první. Tady jsem neměl tentokrát políčeno na dravce, ale na lišky. Na dně ztichlého lomu jsem s blížícím se kaňkování lišek nacházel stále více stop, které slibovaly brzký úspěch celé mé akce. Jednoho dne jsem ji poprvé spatřil. Z prudkého kamenného srázu neslyšně sestupovala přímo ke mně. Trpělivě jsem čekal s prstem na spoušti fotoaparátu na ten správný okamžik. Ten však ani tentokrát nepřišel. Nečekaně mi fouklo na zátylek, až to zastudilo. Otočil se vítr a bylo po všem. Liška samozřejmě na nic nečekala, a jak rychle se objevila, tak rychle také zmizela.

Jelikož však trpělivost patří k těm největším ctnostem wildlife fotografa, ani já jsem se jen tak nechtěl vzdát. Poctivě jsem přinášel další a další chutná sousta místním rezkám s parádním plánem, že s blížícím se vrcholem kaňkování v krytu přespím a snad konečně něco nafotografuji. Člověk ale míní a osud mění. Načasování bylo skutečně přesné. Bohužel ne moje, ale nějakého velmi progresivního bacilu, který si na celou naši rodinu zvysoka došlápl. Následujících čtrnáct dní pak společně s našimi nemocnými dětmi trávíme u dokumentů BBC, pěkně v teple pod peřinami. Jen mezi skvělými záběry zvířat z celého světa občas probliknou jedno nebo dvě filmová políčka českých lišek možná právě teď skotačících před mým krytem v nedalekém lomu…

Do třetice všeho dobrého i zlého…

Svou smůlu jsem se rozhodl prolomit skrze nabídku mého kamaráda Lukáše, jelikož ten mě pozval k sobě revíru, do vzorně „zakrmeného“ krytu. Ačkoliv nejsem zvyklý čerpat z úsilí jiných, jeho milé pozvání do překrásné přírody jsem neodmítl. S Lukášem si vždycky rádi pokecáme o focení a přírodě, a tak jsem jednoho dne nechal svá jesenická loviště za zády. Sami však můžete hádat, jak i tohle mé snažení nakonec dopadlo.

Zhruba po šestihodinovém čekání v mrazech hluboko pod deset minusových stupňů jsem se lišky skutečně dočkal. Byla ale nějaká rozmazaná. Ptáte se proč? Vysvětlení je velice jednoduché. Ve vzduchotěsném krytu po tolika hodinách čekání jednoduše začal vlhnout vzduch. Neznaje této záludnosti podobných krytů jsem se chvíli před příchodem lišky rozhodl, že si nasadím telekonvertor a pověnuji se krakavcům a káňatům hodujícím na újedi před krytem. Svoji tragickou chybu jsem si uvědomil ihned po oddělení fotoaparátu od objektivu. Ten se v jediném okamžiku uvnitř zcela orosil. Co teď? Rozhodl jsem se nečistit optiku hadříkem, abych ji zbytečně neumatlal. Pouze jsem nechal tělo fotoaparátu sundané, přičemž jsem mírně pootevřel dvířka krytu, aby se v něm vyměnil vlhký vzduch. Asi to znáte. Orosená plocha na první vnitřní čočce objektivu ustupovala jen velice neochotně. Soustředěně jsem ji sledoval a čekal na okamžik, kdy konečně zmizí. Ale právě v tomto prekérním okamžiku jsem skrze tento nechtěný „soft“ filtr zahlédl rezavou skvrnu. Rezka již podruhé tuto zimu mířila přímo před můj fotoaparát. Asi sami uhodnete, jak dopadl můj snímek:-).

No a v tomto nastíněném duchu probíhala celá má fotografická zima. Ničeho však, slavný soude, nelituji:-). Díky pravidelnému zakrmování a dlouhému čekání v krytech jsem si užil mnoha nádherných zimních jiter a krásných vycházek podmanivou zimní přírodou. Během mého marodění jsem dokonce pořídil i pár slušných krmítkových fotek, i když skutečná divočina je skutečná divočina. Každopádně nezapomenu na to, jak si můj starší, a rovněž nemocný syn Matěj, přinesl malinkatý stativek pro jeho foťáček a postavil ho vedle toho mého před pootevřené okno. Pěkně jsme si spolu zafotili.

Všechno špatné, k něčemu dobré

A právě ony pravidelné, i když bezúspěšné vycházky do zimní přírody, mi umožnily mimoděk sledovat první známky přicházejícího jara. Byl jsem u toho, když skončil čas liščího milování, byl jsem u toho, když první obrovitý paroh krále lesa dopadl na dosud zmrzlou zem, byl jsem u toho, když se opozdilé hejno brkoslavů setkalo s prvními letošními špačky, ještě v únoru, byl jsem u toho, když první čejka pozdravila svým dovádivým letem rozpadající se podzimní stáda srnek pod sebou a byl jsem také u toho, když se mi připletl pod nohy první honcující se zajíc, který nevnímal ani mě, ani datlovo teritoriální ťukání do znělého stromového velikána.

Pokaždé, když se láme polovina krátkého měsíce února, jen tak pro sebe si říkávám: „Ještě chvilku vydržte zvířátka a ptáčkové, už je to skoro tady.“ Věřím tomu, že i všichni ti divocí tvorové jakoby v tomto čase spatřili někde daleko před sebou zeleně zářící cílovou pásku jara. Pro mě jaro už v únoru zkrátka visí ve vzduchu. S očima fixujícíma tento magický bod pak ti šťastnější a hlavně silnější přečkají i tu závěrečnou a nejhorší část zimy.  On je to nakonec také tak trochu „sport“. I zde rozhoduje kondice. Nejde ale jen o medaile. Ti, kdo tento závod nedokončí, ti už žádnou jinou šanci nedostanou. To u nás lidí je to spíše záležitost psychická. Naše těšení nevyplývá z nutnosti, ale z jakési nedočkavosti. Vždyť, kdo by neměl rád jaro? Možná, že i tohle je nějaký pozůstatek z časů, kdy naše doma nebylo doma, ale venku:-).

A tak jsme se všichni dočkali!

I přes to, že květen velmi často přinese našemu kraji pod Pradědem nějakou tu sněhovou přeháňku a první kvetoucí šípky dozajista také letos pozdraví poslední sníh ve Velkém kotli, máme zase na pár měsíců vyhráno. Všem se bude snadněji žít a smějící se slunce snad přinese nějaký ten úsměv i do našich ustaraných tváří. I zvonivý hlas skřivanův nám časem zevšední, ale ten začátek, ten si nesmíme nechat proplut mezi prsty. Vždyť počet našich jar je tak omezený, a jak rádi by se k naší vycházce do jarní přírody přidali všichni ti, kdo nás navždy opustili…

Vyrazme proto do přírody. Jen tak, na lehko. Už ve městě, na osychajících pláccích spatříme zápasící kluky. Před panelákem, podobně jako liščata před norou, dovádí a měří své síly. Jen kousek dál, na vyhřáté mezi, kde po letošním sněhu zbývá už jen uválená trávě, se sluní první zmije. Zdá se, že je na rozdíl od pobíhajících mravenců na nedalekém mraveništi pomalé a nemotorná. Sluneční paprsky ale brzy zahřejí krev, aby se zmije připravily na svá květnová milování.

U malého potůčku vysoké břehy nabízejí ledňáčkům své útočiště. Jarní vodou stržený břeh vypadá jako čerstvá rána. Nelehký úkol čeká ledňáčky říční. Když hnízdo bude vyhrabáno příliš nízko, veda jej o letních záplavách zalije, když bude hnízdo příliš vysoko, lišky jej vyhrabou… Bažinka pod lesem už pomalu také rozmrzá. Vprostřed je už oko bez ledu. Soustřeďují se zde ondatry s širokého okolí a celí den jen jí, udržují kožešinu a sluní se teplé lázni paprsků. Zatímco zde ledu pomalu ubývá, ve stínu lesa je v černém bahně pramenišť dosud zmrzlo. I tady ale příroda připravuje další s tisíců překvapení a zázraků. Brzy se odtud začnou prodírat na denní světlo desítky ropuch, aby nezmeškaly nic z letošního jara.

Je toho opravdu hodně, co lze spatřit v probouzející se přírodě. Jen si najít chvilku. Nebát se dosud chladných rán a vejít do její otevřené náruče. Poryv nepříjemného ledového větru není odmítnutí. Je to jen laciná vstupenka do divadla jarních zázraků.

Foto a text: Štěpán Mikulka