Jak jsem fotografoval krkavce

Krkavce jsem mnohem důkladněji začal poznávat a obdivovat se jeho kráse až v průběhu mé snahy o jeho vyfotografování. Vyfotografovat krkavce však nebylo a není nic jednoduchého. Ačkoliv jsou tito ptáci v některých koutech světa (jeho hnízdní areál je velmi široký a zahrnuje větší část Holarktické oblasti) na lidi zvyklí a někdy dokonce i minimálně plaší, mnoho fotografií skutečně divokých krkavců na webech českých fotografů přírody nenaleznete. Ve většině případů se jedná o ptáky v lidské péči, což samozřejmě neznamená, že by tyto mnohdy i opravdu povedené snímky byly nějak podřadné. Spíše jen právě jejich dokonalá kompozice, podmanivé světlo, jedinečná ostrost trošku stírá představu o neskutečné opatrnosti a bystrosti tohoto ptáka, neboť nic takového obvykle žádnému z fotografů černý profesor neumožní. Spíše nás jen stále školí a školí a my všichni jsme stále jen jeho věčnými studenty bez závěrečné zkoušky nebo dosud jen se známkou víceméně nedostatečnou:-).

A co že je na vyfotografování krkavce tak těžkého? V podstatě nic, snad jen to, jak říká s oblibou můj kamarád, že krkavec vidí až pod zem. To je asi největší překážka, která stojí mezi pořízením dech beroucího snímku krkavce a fotografem. Osobně jsem se například načekal spousty hodin v blízkosti jedné padlé srny zasypán listím, abych se dočkal krkavců, kteří na ni pravidelně létávali. Schován jsem byl tehdy výborně, což potvrdil i můj kamarád – mimochodem velký znalec přírody, který se na uhynulou srnu jednoho dne přišel podívat. Když mě bez povšimnutí ve vzdálenosti několika kroků míjel, zachrochtal jsem na něho z legrace jako divočák. Rychle se otočil. V jeho tváři jsem viděl značnou nejistotu a spíše jen nevyslovenou domněnku, že se mu to nejspíš jen zdálo. Šlo o celkem přehledný terén, kde by velice snadno objevil původce onoho zvuku. Druhé zachrochtání zaměnilo výraz v jeho tváři za naprostý a nevěřící údiv. Dovtípil se samozřejmě nakonec, že těch pár kroků od něho nemůže být ukryt divočák, ale spíše jen některý z jeho povedených kamarádů, tedy třeba já, takže jsem se už dále neskrýval. 

Ten den jsem sice asi byl docela dobře zamaskován, avšak po hodinách nehnutého čekáni v chladné náruči březnové přírody, jsem se musel přeci jen na okamžik otočit na bok a protáhnout ztuhlé a promrzlé tělo.  A právě v tuto chvíli si vybral krkavec a na padlinu tiše usedl. Že jsem ještě minutu nevydržel, nadával jsem si tehdy. I tak jsem to ale zkusil. Milimetr po milimetru jsem natáčel pouze hlavu a fotoaparát do takové polohy, abych z tohoto špatného úhlu pořídil alespoň dokumentární snímek vysněného krkavce. Letité nepříjemné zkušenosti s lidmi a vynikající krkavcův zrak mi však ani takové pořízení snímku neumožnil. Právě ve chvíli, kdy pípla ostřící automatika, že by to jako už šlo, krkavec mě zpozoroval a překotně vzlétl. První snímek přišel až mnohem později. To mi ale pomohl nejen šťastný výběr vhodného úkrytu, ale i vynikající klimatické podmínky.

Konečně první snímek!

Jako už mnohokrát před tím v oné zimě, zalézal jsem pod stříšku rozpadlého krmelce na pokraji rozlehlé rákosiny. Bylo hluboko pod nulou a dřevěná stříška ležící přímo na zemi byla sněhem zaváta až po samý vršek. Dokonce jsem se musel při svém příchodu k zavátému vchodu pod úrovní sněhu prohrabávat. S fotoaparátem jsem na tato místa zabrousil už mnohokrát před tím, ale nic víc, než pár snímků rodinky strak, která pravidelně nocovala v nedalekém vrbovém proutí, z toho nebylo. Měl jsem samozřejmě opět políčeno na fotografii krkavce. Vysněný snímek ne a ne přijít... 

Sotva jsem se však tehdy vtěsnal pod onu stříšku, začala chumelenice. Nebylo vidět na krok. Asi nejhorší počasí pro fotografování, jaké může být. Přesto jsem zůstal. Nejspíš se mi tehdy nechtělo hned se vracet domů, jelikož dopravit pěšky tu spoustu výbavy a materiálu daleko za město, a to včetně kyblíku potravy pro krkavce, nebylo v hlubokém sněhu nic jednoduchého. Brzy jsem musel odhrabávat prostor před objektivem, jelikož jsem se díky přibývajícímu sněhu začínal dostávat pod úroveň okolního terénu. A pak to přišlo. Beznadějně tmavá obloha se těsně před západem slunce trhá a na sníh dopadá neslyšně poslední vločka. Všechno utichá, jen slábnoucí vítr žene před sebou zbytek čerstvého poprašku někam do životaprostých polí. Naráz se nade mnou se ozval charakteristický šustot tuhých letek. Také krátké zakrákání mi prozrazuje, s kým mám tu čest. Ačkoliv je můj kryt zcela pohřben pod izolační vrstvou sněhu, kdo ví proč, tajím svůj dech. Nedaleko místa, kde leží jeden kuřecí skelet, neslyšně usedá černý profesor. Krátkými snožnými poskoky se přibližuje k potravě. Působí až roztomile. Ještě chvíli trpělivě čekám, než konečně na slajdu exponuji svůj první snímek krkavce.  Několik následujících minut stačilo k tomu, abych přišel i o případný zbytek svých předsudků vůči krkavcům, i když opět jen díky lidskému pohledu na věc. Ale stalo se. Krkavec se totiž choval opravdu velmi hravě a i přes dlouhotrvající hladomor přistupoval k potravě spíše s jakousi komičností. Bylo mi však jasné, že ono komično způsobuje právě jeho opatrnost a také lehký protivítr. Jeho pařáty, na povrchu chráněné destičkami černého brnění, jako by byly nějakými pružinami připravenými v každém okamžiku odrazit se a vzlétnout. Kochal jsem se jeho roztodivným počínáním ještě dlouhé minuty, až do nafocení posledního políčka filmu. Když krkavec odletěl, přestal jsem ovládat svůj dosud zatajený dech. Konečně se povedlo. Mám snímek krkavce!

Krkavec vidí pod zem, ale pod čerstvý sníh nejspíš ne

Dech se mi tehdy velmi brzy opět zrychlil, to když jsem se musel prohrabávat tlustou vrstvou sněhu, kterou byl za těch pár hodin zcela zafoukán vchod do mého krytu. Bylo to jedno z mých nejskutečnějších wildlife focení, na které snad nikdy nezapomenu. Byl jsem skutečně rád, že jsem za snímkem krkavcem nešel nějakou „oklikou“, například někam do ZOO. Vlastně mě to nenapadlo dokonce ani v průběhu mnoha dlouhých a neúspěšných čekání na krkavce. Spíše mi už tehdy zvolna docházelo, co že mám na focení divoké přírody nejraději. Není to jen výsledek samotný, tedy snímek. Ten spíše jakoby jen zdobeným víčkem zaklopil nádobu plnou toho pro mě závažného – desítek vzácných minut, z nichž za každou se skrýval osobitý zážitek. Minuty okouzlení nepopsatelnou nádherou přírody, jejich hlasy i vůněmi, minuty rozechvění při prvních zkušenostech s divokou zvěří, minuty poznávání zákonitostí prastarého přírodního koloběhu, či minuty nejrůznějších překvapení, která umí připravit snad jen příroda. Pokud by ona nádoba zůstala prázdná, i můj pocit by byl stejný. Rovněž prázdný.

Genium loci tehdy ještě pokračovalo i po mém skutečně obtížném prohrabání se sněhem. Sotva si oči přivykly oslnivému dennímu světlu násobenému čerstvým sněhovým popraškem, zjistil jsem, že okolní stromy jsou doslova „ověšeny“ hnědým siluetami káňat. Překvapený srnec jen pár kroků ode mne mohl jen stěží pochopit, kde jsem se tu z ničeho nic vzal. Napřesrok jsem tu byl opět, ale už s fungl novým „dvacetdéčkem“. Přišel jsem totiž tehdy na to, že za můj úspěch mohl právě onen napadaný sníh, který skryl mé čerstvé stopy, shora jistě tak dobře viditelné.

Fotografie krkavců s léty přibývaly a i můj vztah ke krkavcům se stále ještě měnil. Velmi sympatická mi právě jejich zvědavost a hravost, když si byli naprosto jisti svou bezpečností. Stalo se mi kupříkladu, že se jeden z krkavců přišel na pouhý jeden metr podívat na můj zasněžený objektiv odzoomovaný na 100 mm. Tak byl zvědavý. Milé byly také ukázky sociálního chování krkavců, o kterých snad nejlépe vypráví kamarádův filmový dokument, který si v klidu vychutnejte: zde. 

Inteligence a hravost krkavců

Dokladem hravosti krkavců jsou také jejich každoroční dovádivé hrátky nad Velkým kotlem v Jeseníkách, kam krkavci s oblibou létají na borůvky. Často jsem je viděl dovádět nejen s příslušníky svého vlastního druhu, ale i s poštolkami, káňaty, ale i sokoly. Možná šlo spíše jen o nácvik „drzosti“ tolik potřebné pro kradení potravy patřící těmto místním dravcům. V jiných končinách, kde se vyskytují například orli mořští, ale i mnohem větší supi bělohlaví (Balkán), je často k vidění jejich schopnost okrást i takto velké a respekt budící krále vzdušného světa zde. Pozemští dravci však nejsou tohoto počínání rovněž ušetřeni. Na snímku BBC o sněžném levhartovi se podobně chovali straky. Když se však člověk nad tímto počínáním zamyslí, uvědomí si, že je to vlastně jediná možnost, jak v přírodě získat potravu od silnějšího. Stačí si vzpomenout na hyeny a lvy, či vlky a medvědy. Chování vůči vrcholovým predátorům je zde velmi podobné. Osobně jsem také viděl krkavce, který statečně dorážel na výra velkého a svým krákáním doslova „značil“ jeho polohu. Jestli však šlo o hru (nácvik) nebo tradiční nevraživost denních ptáků vůči sovám, to nevím.

Jestli krkavec velký jednou bude zbaven „ochranných privilegií“, to nechť ukáže čas. Každopádně se tak nejspíš netane díky krkavci samému, ale spíše jen důsledkem negativních vlivů našeho lidského konání na přírodu, které může například zapříčinit jeho přemnožení. Zatím si proto plnými doušky užívejme přítomnost tohoto velmi zajímavého tvora, jemuž jeho jedinečná inteligence, která je mimochodem vyšší než u psa, umožňuje žít tam, kde jiní vymírají. Osobně si bez jeho přítomnosti už snad hory ani nedokážu představit. A jelikož je dokázáno, že krkavec umí nejen rozpoznávat barvy, počítat, ale i mluvit, možná nám časem o sobě řekne mnohem více, než já dnes:-).  

Foto a text: Štěpán Mikulka, Video: Lukáš Kovár, Střih a hudba: Ilona Galasová, Štěpán Mikulka, Nahrávky hlasů krkavců: Ing. Pavel Pelz, CSc