Černý profesor

Dalším z řady bezesporu pozoruhodných tvorů, se kterým bych dnes rád své čtenáře seznámil, je krkavec velký. Věřte nebo ne, tento tvor rozhodně stojí za povšimnutí. Můj vztah k černému profesorovi, jak občas krkavci důvěrně říkám, se v průběhu let různě měnil a utvářel, a to vždy podle toho, jak se rozrůstaly mé poznatky a osobní zkušenosti s tímto překrásným a inteligentním ptákem. Ne vždy jsem k němu choval jen obdiv. V některých chvílích se mi také dost protivil. Z lidského pohledu lze totiž asi těžko považovat za krásné či malebné, když spatříte velkého černého ptáka se skřehotavým hlasem, jak vydloubává oko z padlé srny. Ano, krkavci nalezenou kořist čistě z praktického hlediska často načínají právě tímto způsobem. To je jistě pro většinu z nás, lidí, docela nechutný zážitek a jen velmi obtížně se lze od něho oprostit. Krkavec je pak obvykle, následkem takové naší „negativní“ zkušenosti, bez dalšího rozmyslu navždy zaškatulkován a basta. Pokud navíc časem přibudou i nepodložené informace o tom, že tento tvor ve velkém likviduje ptačí snůšky, drobnými pěvci počínaje a mými oblíbenými a velmi ohroženými tetřívky konče, v podstatě už není u krkavce co řešit. Občasná informace o tom, že ten a ten návštěvník lesa spatřil krkavce, jak udolal například mladého zajíčka, už nás jen utvrzuje v tom, že tento tvor si náš obdiv nezaslouží.

Skutečný milovník přírody by ale neměl své závěry utvářet takto překotně. Nebyl by totiž zcela objektivní, kdyby si nedal tu práci a nesnažil se celé té věci s krkavcem přijít na kloub. Jak to tedy s krkavcem je? Je to jednoznačný škůdce, anebo je to nepostradatelný díleček mozaiky zeleného světa? Proč jsem si nakonec tohoto tvora oblíbil natolik, že využiji snad každou příležitost k tomu, abych se o něm dozvěděl něco nového? To se vám budu snažit osvětlit v následujících řádcích.

Škatulkování do přírody nepatří

K postupnému vyjasnění mého pohledu na krkavce přispěla nejspíš ta skutečnost, že jsem se s léty postupně odnaučoval pohlížet na přírodu a tvory v ní žijící z úhlu tolik charakteristického pro člověka. To mi trvalo asi nejdéle. Ne že bych to dnes již stoprocentně uměl, jsem přeci jen člověk, a tak mám k takovémuto pohledu sklony:-), ale pracuji na tom. Slova „užitečný“ a „škodlivý“, která jsou často právě s krkavcem spojována, jsem zkrátka musel odsunout z popředí svého pohledu pouze na úroveň mnoha dalších a mnohdy významnějších úhlů pohledu. To mi pomohlo postupně získávat důvěru v přísně funkční „samosprávu“ přírody (autoregulaci), co by souvztah dynamických dějů (pudových strategií atd.) neustále směřujících k rovnováze… No, nebudu se dále snažit definovat něco, co již přede mnou někdo definoval nejspíš nějak šikovněji, ale spíš rovnou napíši, k čemu jsem dospěl:-).

Zkrátka mi došla jedna věc. Kdyby už kdysi velmi dávno v přírodě pro krkavce nevznikl dostatečný životní prostor, který dodnes má, nejspíš by vyhynul.  Početné a různorodé biotopy před mnoha a mnoha lety nabízely prostřený stůl i mnoha dalším tvorům, nejen krkavcům. Jistě oplývaly nejrůznějšími dužnatými plody či semeny rozmanitých druhů stromů, keřů a rostlin, byly domovem bezpočtu druhů živočichů a nepřeberného množství hmyzu. Živí tvorové občas samozřejmě také umírali a rodili se i slabší či jinak nemocní, a tak krkavec, coby všežravec, mohl snadno prosperovat. Berme to jako jakousi díru na trhu (v potravním řetězci), kde je něčeho dostatek a na níž si někdo postavil svůj „podnikatelský záměr“. Ten někdo byl krkavec. Z tohoto důvodu si dnes myslím, že také krkavec zastává v přírodě bezpochyby významnou úlohu pro fungování celku.

Proč se krkavci dnes daří?

S postupem času člověk začal významně a hlavně překotně měnit a ovlivňovat ráz krajiny, což je dnes považováno za jednu z nejvýznamnějších příčin úbytku mnoha a mnoha tvorů. Spektrum biotopů dnes již díky tomu není tak bohaté, jako v časech „nenarušené rovnováhy“, což je jistě, a to nejen podle mého názoru, důvodem nestability přírodních ekosystémů. Velké hospodářské a lesní celky nenabízí všem různorodým přírodním strávníkům dostatek stejně různorodé vhodné potravy, a tudíž i vhodné životní prostředí. Vznikly zde mnohdy nerovné podmínky k životu těchto tvorů, z nichž jedni strádají na pokraji přežití a jiní zase nezvykle prosperují. Krkavec dnes patří spíše k těm druhým.

Možná vás napadne, jestlipak u tohoto obdivuhodně přizpůsobivého ptáka se schopností obývat nejen lidmi změněné prostředí, ale i nehostinné krajiny pouští i arktických oblastí, nehrozí v současnosti přemnožení? I tohle má však příroda „vymyšleno“. Krkavec, stejně tak jako i ostatní živočišné druhy, je si jaksi „pudově vědom“ toho, že každé území má své limity, co se týče jeho obsazenosti druhy se stejnou potravní strategií či druhem stejným. Proto každý krkavčí pár hájí poměrně přísně své teritorium, přičemž jeho hnízdní hustota v Evropě je v současné době spíše nízká (autolimitace). Jsou to přibližně 3-4 páry na 100 km2, v případě úživných biotopů až 10 párů na 100 km2 (Šťastný, Bejček 2008), což je srovnatelné například s velikostí hnízdního teritoria kaně lesní (80–180 ha). Velikost jeho teritorií se tedy za normálních okolností řídí přísně jejich úživností.

Z toho tedy vyplývá, že krkavec nejspíš nikdy v minulosti nežil výhradně na úkor druhu jiného, na nějž by se úzce specializoval. Jako všežravec a potravní oportunista spíše zkoušel od všeho něco. On by možná rád, život by měl nejspíš jednodušší, ale nebylo mu to umožněno. Má důvěra v samoregulaci přírody mi i zde totiž napovídá, že také ostatní druhy s motivací přežít, nikdy přirozeně nedopustí, aby se staly výlučným zdrojem potravy jiných tvorů.  Zkušenosti mnoha jejich generací formovaly a dodnes stále formují jejich strategie přežití. Stačí si jen vybavit, jak opatrně se chovají například někteří pěvci těsně před tím, než nakrmí svá mláďata v hnízdech. Při jejich opouštění dokonce někdy jejich drahocenný obsah maskují. Mladí zajíčci zase v prvních dnech svého života nemají vůbec žádný pach, a tak bychom mohli pokračovat. Pro všechny je společná snaha o zachování druhu.

Pravdou ovšem zůstává, že krkavec hnízdí tak brzy na jaře (od poloviny února do dubna) nejen z toho důvodu, aby měl v nejkrutější závěrečné fázi zimy dostatek potravy v podobě živočichů, kteří se jara nedočkali, ale také proto, aby se takříkajíc „trefil“ (stejně jako např. někteří draví ptáci) i do období hnízdění a rození mláďat obecně. Jak už však bylo řečeno, všichni živočichové mají své účinné obrané strategie a rozhodně nejsou krkavcům dáni napospas. Krkavec pouze bezezbytku využije jakýchkoliv případných chyb v těchto strategiích.

Druhá šance pro krkavce

To, že je krkavec i dnes stále s námi a nevyhynul, svědčí o jeho opravdu jedinečné schopnosti se neustále přizpůsobovat. Naučil se „pružně reflektovat“ na změny v přírodním koloběhu, kde se díky některým nešetrným zásahům člověka do mnoha ekosystémů točí kolečka o mnoho rychleji, než byli někteří jiní tvorové schopni zvládnout. Zatímco biodiverzita živočichů i rostlin v naší kulturní krajině klesá, on právě zde nachází svoji příležitost. Jen k tomu potřeboval dostat šanci a tu v minulosti dostal...

Ještě před sto lety byl díky pronásledování člověkem krkavec zcela vyhuben. V meziválečném období pravděpodobně nehnízdil na našem území jediný pár! Proto nejen v Evropě, ale i u nás, byly podniknuty kroky k jeho záchraně. Krkavec byl vyhlášen chráněným druhem a mnohde se začalo s jeho umělým návratem do přírody – repatriací.  Pokud zalistuji ve své paměti, krkavci se u nás, v Jeseníkách, začínali objevovat až v sedmdesátých letech minulého století. Každé spatření krkavce tehdy bylo považováno za jedinečnou vzácnost. Díky charakteristickému lyrovitému ocasu jsem si jej všímal už jako kluk. Když mi bylo deset, krkavci v Jeseníkách právě začínali hnízdit. Byli pravidelně pozorováni např. na Kralickém Sněžníku (1978). Rozšířili se k nám pravděpodobně z hor Polska a Slovenska, jelikož u nás šlo o ekotyp krkavce zprvu velmi často hnízdícího na nepřístupných skalních římsách. Teprve později se nejspíš v důsledku omezeného počtu horských teritorií krkavec rozšířil i do podhůří a naučil se hnízdit i na stromech.

Co skutečně víme o potravě krkavce velkého?

Z výše uvedených údajů začíná být patrné, že například v Jeseníkách se krkavec s tetřevy a tetřívky doslova minul. Zatímco někteří mí přátelé se v sedmdesátých letech s přirozenou populací tetřeva a tetřívka setkávali stále méně často, v případě setkávání se s krkavci tomu bylo právě naopak. Jejich zcela první a ojedinělá pozorování spadala právě do těchto let. Naproti tomu úbytek tetřevovitých byl v rámci Evropy zaznamenán už mnohem dříve, na počátku 20. století (Bouchner, 1981). Určitým dokladem toho, že oba jmenované druhy dokážou žít vedle sebe je také to, že v Alpách, kde krkavec nikdy vyhuben nebyl, žijí četné populace tetřívků dodnes.

Dnes je tedy u nás krkavec považován za běžný druh. Napomohla tomu právě jeho dlouholetá ochrana a bezpochyby také jeho už zmiňovaná schopnost profitovat na rozrůstajícím se lidském působení v krajině. Charakteristickým příkladem může být například časté navštěvování lidských odpadišť rodinami se vzletnými mláďaty krkavců v průběhu léta. U nás na Rýmařovsku jich bylo v roce 1990 na skládce pozorováno téměř 80 a jen asi o 40 km dál, na skládce komunálního odpadu u Rejchartic v Nízkém Jeseníku jich bylo pozorováno v roce 2001 přibližně 300 (Šťastný, Bejček 2008).

Osobně jsem také mnohokrát pozoroval, jak významným faktorem se pro populační dynamiku krkavce velkého stal nárůst pastevectví konkrétně v naší oblasti. Nejenže se intenzivním spásáním podhorských luk dobytkem významně zpřehledňuje celý terén pro tohoto typického „potravního pátrače“, ale zejména v období rození telat se ještě z jiného důvodu stahují na pastaviny krkavci z celého okolí. Nejdou pvšak římo po čerstvě narozených telatech, jak by se mohlo zdát. Centrem jejich zájmu je především velmi výživná placenta a teprve v druhé řadě případně uhynulý kus dobytka.

Zastoupení živočišné potravy v jídelníčku krkavců však i tak není nikterak vysoké. Jde jen asi o třetinu (max. polovinu) z celkového množství jeho jídelníčku, přičemž hraboši a myšice z něj tvoří až 70% (Obuch 2007). Zbytek potravy krkavců je tvořen rostlinou složkou. Například jesenické podhorské remízy dělící četné pastviny jsou v průběhu léta a nastávajícího podzimu pro krkavce velkým lákadlem. Je zde totiž hojně zastoupena třešeň ptačí, jejíž plody krkavci doslova milují. Nepohrdnou však ani jeřáby a hlohy.

Foto a text: Štěpán Mikulka