Takže vernisáž máme za sebou a nezbývá než se malinko pověnovat malému ohlédnutí... Člověku se mnohé honí hlavou, když se zahajuje nějaká ta "sláva". V mém případě bych však trefněji celou akci, přesně v duchu jejího názvu Pocta životu..., nazval raději oslava. Mnohé by člověk chtěl řící, ale pak, během úvodního proslovu, nenachází ta správná slova a věty... Proto mi dovolte také malé doplnění mého kratičkého úvodního slova...

Není mnoho věcí, které lze v životě téměř neotřele stále dokola oslavovat, než právě život samotný. Mnoho se již o něm napsalo a jistě ještě mnohé se napíše. Nikdy však život nebude dostatečně opěvován a uctíván. Všichni na něm lpíme a bojíme se o něj snad už od dětství. Kolik nám však osud vyměřil času na tomto světě, to nikdo neví...  

Druhá část názvu mé výstavy...aneb nejsme tady sami, měla naznačit, že člověk tak nějak upřednostňuje, a to i docela logicky, náš svět lidí. Přemíra antropocentrismu nás však v mnohém okrádá. Díky jednostrannému pohledu na svět vnímáme jen jeho nepatrnou část. Většina paralelních světů nám vlastně uniká, ač jsou od nás často nadosah. Někomu chybí, někomu třeba ne, avšak nejrůznější umělci a většina dětí chtějí žasnout. A právě paralelní světy jsou plné úžasných a obdivuhodných dějů nabízejících bezmezný prostor k obdivu a žasnutí.

Avšak až teprve tehdy, když se naučíme a žasnout a obdivovat, naučíme se i přiměřené a dostatečné úctě ke všemu živému, nejen ke světu lidí. Můžeme pak také zjistit, že mnohé z věcí, kterým se dnes klaníme, si naopak naši úctu a námi věnovaný čas vůbec nezasluhují. Myslím si, že je nutné, abychom si stále připomínali, že na světě nejsme sami a i k tomuto účelu snad poslouží moje výstava. My, fotografové přírody, bychom neměli zapomínat na to, kde jsme snímky pořídili a komu za ně vděčíme, že jsme jen prostředníky – tlumočníky, či pošťáky, kteří přenášejí obrazy a zprávy ze světa, jemuž druzí ještě nestačili přijít na chuť a porozumět mu. Pro mě osobně je to velká pocta dělat redaktora časopisu "Přírodní svět".

A právě v rámci jakési objektivity reportéra jsem u každé z fotografií uváděl také kategorie, přibližující okolnosti jejího vzniku (podrobnosti naleznete v jednom z mých předešlých článků zde. Sám jsem se jako začínající fotograf občas cítil oklamán, když jsem se s odstupem času dozvěděl, že ono zvíře na bezchybném snímku, je vlastně ochočený domácí mazlíček. Mé výstavy se vrámci několika přednášek zúčastní také děti, a ty si rozhodně zaslouží moji upřímnost. Musí se dozvědět, že některé z vyfotografovaných druhů jsou dnes již na hranici vymření. Mnoho nádherných snímků, které se dnes objevují ve filmech či časopisech, a které se dnes dětem dostávají do rukou, nejsou opatřeny údaji o okolnostech jejich vzniku. Může se pak zdát, že např. tetřívek, či tetřev, jsou u nás druhy zcela běžnými, že nepotřebující naši ochranu, a to by bylo špatně. 

Závěrem bych všem, kdo navštívili vernisáž mé výstavy, chtěl poděkovat za jejich podíl na velmi příjemné atmosféře, která celou akci provázela. Skutečně mě potěšilo, že si tito návštěvníci a kamarádi našli čas hned zkraje pracovního týdne, aby vyrazili za kultůrou. To není v dnešním světě plném spěchu a starostí až tak obvyklé, a proto si toho velmi vážím. Všem ostatním, kdo se přijdou mrknout později přeji příjemnou prohlídku. Případné dotazy rád zodpovím prostřednictvím emailu či telefonu, který naleznete v kontaktech.  

Mé poslední poděkování patří také Muzeu Bruntál, zástupcům Městského úřadu v Bruntále, a také všem, kdo nějak přispěli k realizaci výstavy. Mé největší díky pak patří mé rodině za to, že neustále toleruje a má pochopení pro mé klukovské úlety a výlety:-). Věřte nebo ne, takový fotograf přírody doma pořád něco kutí a vymýšlí, stále kouká z okna, jaké že tam je světlo atd., atd. Chtě nechtě je chod rodiny do jisté míry ovlivněn, byť jen třeba tím, že se z fotografa stále sype nějaké jehličí a tráva:-). 

Na krátké video z výstavy pocházející z dílny Karla Soukopa a Ladi Olejníčka se můžete podívat zde.

Foto a text: Štěpán a Bohunka Mikulkovi