Jaro mezi zimou a zimou

Asi většina z nás má ještě v živé paměti překrásné počasí loňského vánočního období. To byla ta pravá zima, která jistě přineslo radost do tváří nejen dětem, ale i všem milovníkům zasněžené přírody. Podnikl jsem hned několik kratších výprav za focením, které byly současně také výpravami „zdravotními“, jelikož čas sváteční člověka obdaří nejen spoustou dárků, ale i nějakým tím nadbytečným kilem. To se nám to pak optimisticky komentuje zimní pohodu a opěvuje sněhobílou krásu, když si to jen tak, ve vynikajícím outdoorovém oblečením a s dostatečnou zásobou podkožního tuku:-) mašírujeme do odpočívajících luk a lesů.

Se zvěří je to však poněkud jinak. Sněhem zafoukané louky hladový žaludek těžko ocení. Pro oko divokého tvora je tohle naše nádhera občas i velmi neutěšeným pohledem. Každé sousto má svou vysokou cenu v podobě nemalé energie potřebné k jeho získání. Snad jen zapomenuté pole řepky, které jsem několikrát s fotoaparátem navštívil, skýtá pro některé divoké tvory dostatečné množství potravy. Stáhla se sem veškerá srnčí zvěř z širokého okolí. Především jedno početnější stádo, jež jsem fotografoval už na podzim. Tehdy ale nebylo prostředí zdaleka tak fotogenické, jako je tomu tady, na řepkovém poli. Večerní světlo dodává už i tak dost žluté řepce ještě zlatavější barvu… I tak si ale zvěř tady, u nás v podhůří, jistě hrábla hluboko do svých tukových zásob. Už aby přišla obleva, říkal jsem si na svých vánočních vycházkách. Tři týdenní cyklus sněhu a mrazu však ne a ne se otočit…

O něco lépe se zatím dařilo snad jen vodním ptákům, jimž dosud nezamrzlá hladina Slezské Harty nabízela prostřený stůl. Několikrát jsem se obdivoval loveckému umění kormoránů, ale ani oni to nemají v těchto zimních časech až tak jednoduché. Hned při jejich prvním pozorování jsem zahlédl na nebi majestátnou siluetu našeho největšího orla. Dospělý orel mořský rychle ztrácel svou výšku, aby rychlým průletem překvapil skupinku kormoránů na klidné hladině. Po ránu jistě velký šok pro kormorány. Orel svůj útok navíc hned několikrát zopakoval ve snaze oddělit ze skupiny alespoň jednoho z ptáků, ale ti zůstali duchapřítomní. Jejich vrozený pud držel celé hejno v tak semknuté formaci, že orel své úsilí brzy vyhodnotil jako neekonomické s ohledem na vyplýtvanou energii. Navíc je orel svou „povahou“ tak trošku flegmatik, který věci nežene do krajnosti. Nejde dnes, půjde to příště… Po lesích je teď, v čase naháněk a honů, také velké množství vývrhů sloužících jako újedi atd. Orel poklidným máváním svých křídel zdraví zátoku přehradní nádrže a míří k lesům na horizontu, možná právě na jednu z nich. Tady se tolik nenadře, jen krkavci jej budou nejspíš trošku obtěžovat. Brzy jej následuje ještě jeden orel, tentokráte je to mladý pták.

V čase kolem Vánoc se na Slezké Hartě ukázali asi čtyři orli. To je ta pravá chvíle na mou újeď, řekl jsem si, a hned následující den jsem si vytvořil na příhodném místě kryt ze smrkových větví. V tu chvíli jsem byl ještě pln očekávání, jehož příčinou byla možnost pořízení dobrého snímku. Člověk míní…, však to znáte. Hned po svátcích přichází silná a dlouho očekávaná obleva. Led, který těsně před oblevou pokryl většinu hladiny přehrady, brzy vlahý vítr láme na kusy, aby střepy obrovského zrcadla nahromadil u jeho návětrných břehů. Krajem zní takřka ohlušující cinkot tisíců jeho střepů, cinkot, který je jistě v mnohých severských krajích zvukovým příslibem jara. Stačí zavřít oči a chvíli poslouchat. Člověk se brzy ocitá někde na Yukonu, jen tesklivé hlásky českých hýlů jej vrací myšlenkami zpět, do přívětivé české krajiny. Celou atmosféru dotváří menší hejnko racků a jejich volání. Hýlové náhle umlkají. Příčinou je prolétající krahujec, kterému jsem svou přítomností překazil jeho lov. Co z tohohle může vzejít? Vždyť teploty následujících dnů si nic nezadají s těmi jarními. A už je to tu. Hrdličky v městských parcích posílají milostné písně vstříc hřejícímu slunci a jednoho dne, při cestě z práce, naslouchám dlouhé minuty prvnímu nesmělému zpěvu kosa. Notuje si jen tak pro sebe, hrdelně, ale mně tohle milé připomenutí jara stačí. Až blížící se kroky neznámé dívky přerušují mou ranní poslechovku.

Nu což, alespoň zvěř doplní síly. V následujících dnech do kraje vyrážím už mnohem více nalehko, pátrajíc po dalších přírodních zážitcích. Jedním z nich se stává i pozorování vydry říční, jejíž skluz jsem našel ještě nedávno na sněhu u vody. Mířila podvečerem k našemu břehu míjejíc několik roháčů. Jakoby sama přinášela večerní stín. Zatím, co se prodírala vlnami, vzal jsem našeho malého Kubu na ramena, aby ji taky viděl. Tak v tomhle mě tedy pánové trumfli. Sám jsem viděl vydru říční na našem městském potoce, až když mi bylo osm. Tehdy ji přinesla do města jarní voda valící se z jesenických bystřin až k nám do města. Pamatuji si dodnes, jak jsem z úžasem dlouhé minuty stál na břehu a sledoval její dovádění na plovoucích ledových krách. Ani mě nenapadlo, že bych snad mohl chtít ještě něco víc. Stačila mi prostá radost z pozorování, bez soustředění na pořízení snímku… Našim klukům je dnes dohromady těch mých dávných osm a už vidí tohoto vzácného tvora, který se začíná zvolna vracet do našich řek. Spoustě lidí kazí biznis. Rybáři, co dřou do úmoru se na ni zlobí, ba doslova ji nenávidí. Vydra však jejich rozhořčení naslouchá asi tak, jako my nasloucháme volání naší přírody o pomoc. Rozdíl tu však přeci jen je, a to ve velikosti našich mozků, v možnosti našeho chápání. Kdo je na tom hůř, to posuďte sami…

Má další výpravy patří újedničení. Jaké je ale moje zklamání, když újedím nevěnují pozornost ani krkavci, ani káňata, natož vytoužení orli. Oblevový čas všem jistě přináší dostatečný výběr potravy, a tak nezbývá, než se trochu pověnovat krajinaření. Obloha je často zdobena množstvím rychle letících mraků a nízké zimní slunce všemu dává opravu kouzelné barvy. Nezbývá, než prostřednictvím této fotografické disciplíny dočkat zimního času. A ten konečně opět přichází... Opět začínám krmit před nedávno zbudovanými kryty, abych se však brzy přesvědčil, že nezájem o nabízenou pochoutky stále trvá. Na mé kartě přibývají další a další snímky mých újedí, avšak bez zobrazení jakýchkoliv hladových strávníků. No nic, zkusíme to tedy jinde, říkám si a poličuji několik soust na všudy přítomné ťuhýky šedé. Kuřecí maso se však vždy v noci ztrácí. Blíží se kaňkování, a proto se v kraji toulá mnoho lišek, které v tom jistě mají drápy. Začínají hledat své partnery. V jednom z lomů se mi daří na hlas zajíce jednu z lišek přilákat, ale kmotra je příliš chytrá. Pohledem znovu a znovu pročesává dno lomu, aby zjistila, že se zde žádný zajíc nenachází. Život ji naučil. Vždyť převážná většina lidí ji hodnotí jako zvíře neužitečné a jdou jí po krku. Jak by se asi situace změnila, kdyby liška měla např. výborné maso či drahocennou kožešinu. Najednou by si ji kdekdo předcházel a v revíru si jí vážil. V kraji by vznikaly umělé nory, prostě vše by bylo jinak.

Při jednom z mých návratů jsem náhle zahlédl u cesty „podezřelé“ hejnko. Na mladém jasanu u cesty vzdorovali severáku brkoslavové. Konečně je letos vidím! Okamžitě zastavuji u krajnice a naslouchám jejich jemnému cvrlikání. Brzy si všímám, že střídavě nalétávají na jeden z šípkových keřů, aby se pak vraceli zpět na jasan. Další jejich cesta vede přímo dolů, pod strom, kde napájí svá žíznivá hrdélka. Vše se opakuje. Nedá mi to moc práce, bych se dostal k onomu pohostinnému keři. Brzy pořizuji několik snímků vzácného severského hosta. Světlo však stojí zahouby. Škoda že není keř ozářen tím nizounkým zimním slunkem, které ještě nedávno malovalo po roztáté krajině. Teď je vše bílé, bílé anebo šedé. To není čas pro fotografy. Šedivou oblohu za šípkovým keříkem zašívají svými přelety dvě káňata rousná. Mám radost, že je po dlouhé době vidím. Jejich světlá těla vzdáleně připomínají pilichy, ale nemůže být mýlky. Tak tolik týdnů nic k focení a teď, v jednom okamžiku tohle. Mě však čeká návrat do města. Děti brzy končí ve školce a ještě se těším na schůzku s kamarádem fotografem. Cestou dumám o tom, jestli se mi vůbec ještě chce udržovat letošní újedi. Vždyť zatím nemám jediný kloudný snímek. Poskakování krkavců na zasněžené plání je však pro mě natolik fascinující, že se rozhoduji setrvat. Jak to však dopadne, to se dozvíte až příště. Sám zatím nevím, jestli se mi podaří prolomit smůlu letošní podivné zimy. Nad horkým čajem rozmlouváme s kamarádem Martinem, tentokráte o jeho fotografickém štěstí a dozvídám se, že je na tom s fotoúlovky podobně jako já. Prostě zatím se nic nefotí. Na řadu přichází asi nejvýznamnější fotografova vlastnost, a to trpělivost. A i kdyby z toho mého letošního újedničení nic nebylo, nevadí. Díky výletům do krajiny si má duše rozhodně přišla na své. Únor je krátký, a pak už přijde další jaro, tentokráte to opravdové.

Foto a text: Štěpán Mikulka