Jelikož bych hned v úvodu roku 2011 rád dokončil některé své resty z loňska, chtěl bych se ve svém prvním letošním článku pro OA pověnovat ještě jednou čolkům – vodním drakům. Jistě si ještě pamatujete, v jaké fázi končí můj loňský článek věnovaný těmto mým oblíbeným obojživelníkům. Pokud náhodou ne, tak vám rád svůj tehdejší zážitek v krátkosti připomenu. Onen první článek  najdete zde.

Mé úvodní povídání o čolcích (čolek horský a obecný), které jsem náhodou objevil během čištění našeho zahradního jezírka, a které jsem na nezbytně dlouhou dobu přemístil do malé nádržky u nás doma, končilo jejich vypuštěním zpět do malého zahradního jezírka. Ve skleněné nádržce však zůstalo po těchto našich dočasných nájemnících několik čolčích vajíček, které tam čolci těsně před jejich navrácením zpět do jezírka stihli naklást. A právě tady začíná mé dnešní povídání. Sám totiž nemám moc rád příběhy s neuzavřeným koncem, ale tehdy jsem ještě opravdu netušil, jestli vůbec bude o čem psát. Nikdy před tím jsem totiž čolky nepěstoval a už jen nakladení čolčích vajíček mě upřímně řečeno zaskočilo. Sami správně tušíte, že vše nakonec dopadlo dobře a můj první příběh o vodních dracích se mohl dočkat svého pokračování…

V literatuře jsem se dočetl, že larvy čolků by se měly vylíhnout přibližně za 14 dní, takže jsem věděl, že mám celkem dost času na přípravy. Možná si řeknete, na co se připravovat, ale věřte mi, nakonec toho bylo celkem dost. Každý, kdo třeba někdy choval akvarijní rybičky, ví,  že je to často šarlatánská záležitost, vypěstovat choulostivý rybí potěr až k „dospělosti“. U čolků jsem čekal obdobné potíže. Podrobné informace o složení čolčí potravy jsem však naštěstí získal od Ivana Zwacha, uznávaného specialisty na vše obojživelnéJ. Pak už jen stačilo zajet do nejbližší odchovny rybek pro živé krmivo a následně jej vypěstovat a udržet. S žábronožkou solnou však nakonec byly takové potíže, že jsem to jednoduše vzdal. Své následné chovatelské počínání jsem pak řídil jen jediným chovatelským pravidlem, a to že potrava by neměla být větší, něž oko malého strávníka. Ale to bych předbíhal.

Mé malé pokračující dobrodružství začínalo celkem pozvolna. Zpočátku jsem jen každodenně kontroloval stav a teplotu vody. Logicky jsem usuzoval, že pokud čolci v lesních kalužích nakladou vajíčka, bývá tam často i vyšší teplota, jelikož ty se sluncem často velmi rychle vyhřejí. Udržoval jsem tedy vodu teplejší. I tak jsem často uvažoval o tom, jestli jsem listy neměl přenést spolu s dospělými čolky do jezírek. Touha po poznání však byla silnějšíJ. Měl jsem rovněž strach, že jiné složení vody by choulostivým vajíčkům mohlo ublížit. Každý den jsem nakukoval, jak vajíčka rostou. Byla uchycena celkem netypicky na hraně listu, jelikož asi v mé nádržce nebylo příhodnější místo např. v nějakých listových záhybech atd., kam obvykle samičky svá vajíčka kladou. U mně však vajíčkům nějaké přímé nebezpečí nehrozilo, a tak je nebylo potřeba příliš ukrývat. Brzy zmizelo typické rýhování zárodku, což bylo známkou, že se vajíčka dál úspěšně vyvíjí. Později bylo možno rozeznat i drobná tělíčka budoucích čolků. Pod tenkou průsvitnou blankou byla stočena tak, že brzy zaplňovala celý prostor jejich drobného průsvitného obalu. Právě v den, kdy jsem se rozhodl, že nafotografují jejich asi „nejzralejší“ fázi, jsem zažil opravdu velmi nevšední okamžik. Při jejich sledování skrze makroobjektiv jsem nejprve spatřil pohyb drobounkého očka larvy. Že by mě čolek viděl, říkal jsem si. Podíval jsem se podruhé, a to, co jsem spatřil, mě velmi překvapilo. Pohled na mě musel být asi dost traumatizující, jelikož jedno z vajíček přímo před mými zraky zničehonic prasklo a drobný čolek jako střela vyletěl z prasklého obalu vajíčka. Zmizel kdesi u dna nádržky.

Byl jsem velmi překvapen, jelikož ještě neuplynulo ani čtrnáct dní od nalezení vajíček. Podmínky pro jejich vývoj byly asi natolik příhodné, že jejich vývoj proběhl o něco dříve. Soustředěně jsem prohlížel kamenité dno, abych nalezl larvu velikosti asi 8 mm. Nakonec se mi to podařilo. Hned, jak jsem ji spatřil, bylo mi jasné, že mé starosti o potravu a její velikost byly oprávněné. Je to fakt drobek, říkal jsem si. V přírodě se v prvních dnech živí budoucí čolci (metamorfóza larvy čolka v dospělce probíhá přibližně tři měsíce) drobnými vodními organizmy, např. nálevníky, a teprve později  přijdou na chuť i patentkám, perloočkám, koretrám či buchankám. Později dokonce požírají čolčí larvy i jedna druhou. Docela drsné uvědomíme-li si, že tohle všechno se odehraje už v prvních týdnech života čolčích batolat. Ale tak to v přírodě chodí. Je to jediný veliký boj o přežití…

V následujících dnech jsem se postupně stával lovcem drobného vodního hmyzu a korýšů. Postupně jsem začal objevovat, kolik že toho ve stinných tůňkách za městem žije. To by mě až tak nepřekvapilo, jelikož na vodní blechy, nítěnky atd. jsem chodíval už jako kluk, když jsem pěstoval s taťkou rybičky. Spíš mě ale překvapilo, jak se změnil jejich výskyt. Mnoho tůní už totiž přestalo být domovem těmto drobným obyvatelům. Buď se vytratily samotné tůně, jelikož je někdo za ty roky zahrnul, anebo byly tůně prázdné, nejspíše se změnou kvality vody. Ale i na místech, kde jsem drobné vodní organismy nalézal i dnes, existovaly zajímavé výkyvy ve výskytu jednotlivých druhů. Roli hrála denní či noční hodina (koretry), teplota vody, ale i stádium života daného druhu vodního korýše. Pro potravu jsme i se ženou chodili poctivě každý druhý den. Jednou se vrátila s prázdnou z místa, kde jsem vždy spolehlivě nalovil plnou sklenici. Celkem jsem se usmíval nad tím, jaký že je má žena skvělý lovec, ale jen do té chvíle, než jsem na osvědčené místo vyrazil já. Marně jsem máchal punčochovou síťkou pod vodou, marně jsem zkoušel “eska“ a „osmičky“ u hladiny i dna. Brzy mi bylo jasné, že domů potáhnu také s nepořízenou. Už za několik dní však stejné místo lovilo naprosto senzačně. To už byla ale nejspíš další generace…

Týdny utíkaly a čas spadl do parného léta. Čolci velmi rychle rostli, asi jim svědčila naše skvělá kuchyněJ. Jednoho dne jsem jako obvykle šel zkontrolovat stav vody v nádržce. Voda byla příjemně teplá, i když poměrně kalná. Když jsem se však chtěl podívat, jak drobci rostou, nějak jsem je v nádržce nemohl najít. Přivolal jsem si proto na pomoc i své dva syny, kteří se pro tuto činnost stali specialisty. Ani jim se však čolky nepodařilo objevit. Moje první úvaha byla taková, že někde u dna leží jeden pořádně nadlábnutý čolek, který asi všechny ostatní sežral. Tuto úvahu jsem však brzy zavrhl. Všichni „mí“ čolci byli totiž zhruba stejně velcí, takže mezi nimi prakticky neexistovali slabší jedinci. A tu jsem si vzpomněl na nedávnou příhodu s jejich rodiči. Možná si ještě pamatujete, že ti mi před časem po hladkém skle akvária dokázali utéci ven. Začal jsem proto prohlížet nejbližší okolí akvária. Bingo. První čolek nalezen! Takže tak to je, říkal jsem si. Však se mi už jejich vějířkovitá „žábra“ zdála den ode dne menší… Brzy jsem čolky našel, ale do stejné nádržky už nemohli.

S kastrolem plným vody a několika čolky domácími jsme zamířili k jednomu z našich jezírek. Když voda i s jejich drobnými tělíčky opouštěla kastrol, bylo v tom i trochu nostalgie. Přeci jen jsme se kolem nich celkem nalítali a našim čolkům jsme vděčili i za nejednu veselou chvilku i okamžiky poznání. V následujících dnech naše kroky často zamířily k zahradnímu jezírku ve stínu vzrostlé tuje. Mě především zajímalo, jestli se čolci ve vodě zdrželi, anebo jestli ihned zmizeli někam na souš, podobně jako jejich dospělí rodiče. Ti už totiž ve vodě nějakou dobu nebyli, jelikož tam se čolci zdržují především v čase rozmnožování. Naše čolky jsem si však měl asi nějak označit. Když jsem po několika dnech pozorně sledoval bohatý porost dna jezírka, našel jsem k mému velkému překvapení desítky malých larev. Naše jezírko se stalo doslova čolčím kojeňákem. Přišly však ještě i krušné chvilky. Naše zahradní jezírko s jeho vyčištěním nějak přestalo těsnit a voda se v parných letních dnech rychle ztrácela. Musel jsem vodu proto čas od času dopouštět až jsme jednoho museli odjet. Jezírko po našem návratu bylo zcela nasuchu.

Žádné čolky jsem na dně jezírka nenašel. Mezi travinami však bylo dosti vlhkých úkrytů, takže snad zde se čolci mohli ukrýt... Zcela dospět se jim ale asi ještě nepodařilo, jelikož tři měsíce dosud neuplynuly. Klidně se však také mohli přestěhovat do větší, sousedící nádržky. Tam už je však čekal opravdový život se všemi jeho nástrahami. Právě do této nádrže jsem totiž během čištění přemístil i několik hrozivě vyhlížejících nymf vážek. Jak vše dopadlo, to ukáže až čas. Už teď se těším na jaro, jestlipak na nějaké „vodní draky“ opět v jezírku narazím. Jedno vím ale jistě. Ti naši to zatím nebudou. Čolci dospívají až po třech letech. Teprve pak se poprvé vydávají do drobných lesních kaluží a nenápadných stinných tůní, aby se zde odehrál podobný příběh, jako jsem měl možnost pozorovat já a moje rodina v několika měsících roku 2010.

Foto a text: Štěpán Mikulka