Setkání za polárním kruhem

To první skutečně osobní a fotografické setkání však přišlo na místě, kde bych to rozhodně nečekal. Stačilo urazit jen „pár“ tisícovek kilometrů směrem na sever a za naprosto jiným účelem a úspěch se mohl dostavit. V rámci naší rodinné dobrodružné výpravy jsme se ocitli na samém severu Skandinávie v dalekém Norsku. Účel výpravy byl ryze poznávací, a kdyby se na datové kartě objevil navíc i nějaký ten bahňáček atd., taky bych se nezlobil?. Jak to ale na dalekém severu chodí? Jaké je jaro ve Skandinávii?

Na celém severu jakoby se čas zastavil. Není zde podstatné, kolik je právě hodin. Ba ani to slunce "neposlouchá", jak jsme zvyklí od nás z jihu. Rytmus zde ve všem určuje sama příroda.

I my jsme se díky dovolené mohli řídit jejím rytmem – houpat se v jejím tempu, které je mnohem pomalejší, než to naše současné lidské. Hodinky – prokletý vynález....

Alespoň tedy na pár dnů sledujeme, že asi nejzásadnějším rytmem tady na pobřeží je příliv a odliv. Moře je strůjcem všeho, co se tady děje. Jeho obyvatelé, ale i místní lidé, vědí, kdy je smysluplné lovit, a kdy by šlo o zbytečné lopocení a pachtění se.

Zkuste přesvědčit orla sedícího na skále, aby šel lovit právě teď, když je maximální příliv. Kdyby mohl, vysmál by se vám, stejně jako starý rybář s vlnami vyrytými na čele, který ví, že dnes sardinky netáhnou. Orel i on se tedy místo zbytečné aktivity nechávají olizovat mlsným severákem s vůní Barentsova moře. Sluneční paprsky jim hřejí jejich svalnaté plece. Jak jen příjemně hřejí po nekonečné zimě! Je čas odpočinku...

Ale co to, všichni se naráz dávají do pohybu. Náhle je slyšet bojovný pokřik racků a chaluh, hlasitý šum jejich perutí. Svaly se napínají, očí jsou ve střehu. Nastal odliv, a to znamená, kdo dřív přijde, ten získá nejchutnější sousto. Dnes je ale velký svátek. Není úplně nutné se rvát, bojovat. Moře poskytlo všem svým věrným opravdu velký dar. Velrybu!

Její 12-ti metrové tělo už na kost orvali mořští dravci, než našla svůj poslední přístav, tentokráte ne v modravých hlubinách, ale na pobřeží. Nebude to trvat dlouho a začnou hody. Král moří dokraloval. My se ale musíme nejdříve přestat obdivovat tomuto monstróznímu kytovci a odejít. Dravci "mrchožrouti" se zatím museli spokojit s menším soustem kousek vedle od velryby. Nebojte se, bratři, odcházíme. Velryba je vaše!

A právě u darů moře jsem zažil ono dokonalé setkání, na které jsem se tolik let načekal. Spatřil jsem vydru za denního světla! To ale není zas takový problem, když zde slunce zapadá jen na pár minut a hned zase vykukuje nad obzor. Začátkem června se zkrátka ani nesetmí.

A tak jsem se k vydře říční dostal až na Varangeru, navíc na mořském pobřeží. Byly dokonce dvě. Měl jsem zkrátka zasloužené štěstí. Dostal jsem se tak blízko, že jsem je ani nemohl vyfotografovat obě současně. Sice mě to portrétování stálo promáčené kalhoty, když jsem polehával po mokrých mořských chaluhách, ale stálo to za to!

Po věky pronásledovaný predátor přede mnou válel sudy ve vodě i na souši, skotačil se svým protějškem, jednou naháněl on ji, jindy ona jeho, zkrátka jako v běžném životě. Každopádně celá přírodní scenérie opět překypovala citem, o kterém musím opět tvrdit, že je vlastní zvířatům stejně tak, jako lidem. Ale to už se opakuji:-).

Třešničkou na dortu se pak stalo setkání s vydrou hájící svou kořist před orly mořskými. Byl to zážitek, který snad už jen stěží něco předčí, říkal jsem si tehdy. Mladý orel byl stejně silný protivník a než se objevil dospělý pták, šlo spíše jen o výstražné postoje obou rivalů. Když se však dva perou, obvykle se třetí směje. A tak se dospělák mihl vzduchem a mořský vlkouš byl ten tam.

A konečně i u nás a za světla!

Mohl bych své „vydří“ vypravování ukončit právě tímto severským zážitkem, ale to bych asi nebyl úplně já, kdyby se pro mě nenašel alespoň kousíček Dianiny přízně také v našich českých vodách. I přesto, že se mi podařily krásné snímky vyder v Norsku, nepřestal jsem po nich samozřejmě koukat ani u nás. Za ty roky se z toho stala má zimní tradice.

A právě díky tomuto mému starému zvyku jsem jednoho mrazivého jitra spatřil vydru na břehu Slezské Harty. Vydra byla ode mě daleko přes vodu, a tak jsem se ujal celkem smutné role pouhého pozorovatele. Jen pár dokumentárních snímků jsem pořídil a po zbytek času už se jen koukal, jak se vydře daří uživit se v tomto životu nepřejícím období.

Vydru jsem pozoroval už nějakou tu minutu, když jsem dostal nápad. A co když je právě tohle ta „má“ česká vydra! Proč vlastně na ni jen tak nečinně koukám? Proč se za vysněným snímkem jednoduše nevydám, ač se nezdá příliš pravděpodobné, že bych mohl mít i tentokrát štěstí. Za pokus to ale rozhodně stálo a muže dělají činy a fotografy fotky.

Pozici nečinného pozorovatele jsem tedy rázem vyměnil za pozici aktivního fotolovce. Už za deset minut jsem objel autem velkou zátoku a sněhem se dobrodil do míst, kde se vydra měla zhruba nacházet. Pak už stačilo jen čekat, co se bude dít.

A ono se dělo! Vydra se zprvu stále více vzdalovala, až byla téměř stejně daleko, jak před okamžikem, když jsem ještě stál na druhém břehu. Pak se ale karty obrátily v můj prospěch. Vydra se začala blížit.

To je snad ten nejlepší moment pro pozorování divoké zvěře. Zatím, co se fotografický objekt blíží, pozorovatel si jej může v klidu prohlížet a studovat jeho zvyklosti i lovecké dovednosti. Tvor si navíc zvyká na cvakání závěrky fotoaparátu a není jím, až přijde blíže, tolik překvapen.

Vydra byla zřejmě dosti hladová. Putovala od jedné díry v ledu k druhé a neúnavně se znovu a znovu nořila do ledových vod Slezké Harty. Nezdálo se, že by byla nějak moc úspěšná. Vždy se zanořila 5x nebo 6x do stejné díry, a pak vždy chvíli odpočívala nebo si upravovala srst. Pod vodu se zdržovala kolem jedné minuty. Většinou ale nic neulovila.

Bylo velmi zajímavé sledovat drobnou šelmu při lovu. Kam se hrabou TV dokumenty. Tady je to i s vůněmi a pocity alespoň 5D. Skvělé bylo i to, že se vydra už nějakou dobu blížila přesně k mé pozici, kde se jen pár metrů přede mnou skvěla díra v ledu. V duchu jsem se však ještě příliš neradoval. Už mnohokrát se mi stalo, že situace vypadala nadějně, a pak se něco na poslední chvíli zvrtlo. Tentokrát vše ale dopadlo jinak.

"Vydří orgie"

Náhoda tomu chtěla, že právě v díře, která byla jen kousek přede mnou, se paní vydře začal lov dařit. Snad každý druhý pokus byl úspěšný. Vydra tedy byla svou kořistí, nebo spíše její chutí, povzbuzována k dalším a dalším zanořením. To mi dávalo mnoho šancí pořídit tolik vysněné záběry, tentokráte však nikoli na mořském břehu a v chaluhách Barentsova moře, ale na nefalšovaném českém ledě kousek za Bruntálem. Střídavě jsem natáčel i fotil.

V jeden okamžik jsem se v průběhu zanoření rychle přesunul ještě blíže k otvoru, než jsem byl dosud. Bylo velmi vzrušující získat tímto způsobem k obrazu také zvuk. Na dosavadní vzdálenost totiž nebyly slyšet ony výdechy vzduchu při každém vynoření. Když se pak vydra začala válet na zádech na sedm metrů ode mě, hověl jsem si doslova ve fotografickém nebi. Téměř jsem nefotil, jenom obdivně koukal, než mi došlo, že i tohle by možná nebylo špatné zvěčnit.

Určitě celou hodinu jsem v němém úžasu sledoval nádherný wildlife výjev. Víc jsem si už nemohl přát. Hlavou mi běžely všechny ty dlouhé roky, bezpočet mrazivých večerů i nocí strávených v honbě za tmavě hnědou krasavicí, kdy jsem nacházel jen stopy, či trus pod mostky a na kamenech. Teď ji mám tady a téměř na dosah ruky!

Vydra pak náhle zmizela pod ledem a byla tam více, než minutu. A je pryč, zastesknul jsem si. Spatřil jsem však ve stejném okamžiku pohyb na 400 metrů daleko. Nevěřil jsem svým očím. Vydry byly dvě! Asi nikdo by už nedoufal v nic lepšího, nicméně za okamžik jsem je měl obě opět v díře před sebou. Byla to tentokrát samice s ročním mládětem. Vydry vydávali zajímavé švitořivé zvuky, když se hašteřily, či si jen tak hrály. Bylo to zkrátka dokonalé po všech stránkách. Jen škoda, že se nezdržely déle.

Pěkně to život někdy zamotá, říkal jsem si v duchu během mého návratu domů. Desítky let nic a pak v průběhu jediného roku tolik zážitků. Na jaře Norsko a hned v následující zimě dvě vydří krasavice. Že by dar za trpělivost? Možná. Každopádně radost z mého úlovku byla mnohonásobně větší, než kdyby se mi snímek povedl hned napoprvé. Také bych se nedozvěděl nic o vydrách, ani o tom, jak to v zimě chodí u našich řek, či norských moří. Stálo to tedy za to.

Po vydrách však koukat nepřestanu. Mé oči i po další zimy nepřestanou sledovat mizející stružky zamrzajících řek, ani poslední nezamrzlá oka na ledových plochách. Co kdyby se tam třeba jednou objevila vydra!

Foto a text: Štěpán Mikulka